ZACHRÁNENIE FATIMY. SMRŤ TRIPOLSKÉHO BAŠU. FATIMA TAJNE UTEČIE S VAN STIPHOUTOM DO BENÁTOK

Potem, nežli jest Renait z člnkem preč odhoďen, loď bila z všeho trváclivejšého vlobiťí visloboďená. Mračná černosťú a ohňem strašlivé z hromadi jsú sa rozbehli, vetri polehli, mora zvuki umlkli, jak bi ukrutnosť táto len pre a na samího Renaita bila nastala, tak ríchle a náhle, kďiž on juž viďen ňebil, uťíchla. Odtúď, ačkoliv vňútri všecci bili o živoťe svém zúfali a deski, jakž poveďeno jest, z napomneňí loďního spravca trhať počali, viďíc ništmeňéj ňenadalé toto premeňeňí, zasek z celú silú plameň hasili a ďíri zatlkali z tím prospechem, že k najbližňejšímu aspon brehu prijdúť bez zatopeňí dúfať móhli. O to dďiž všecci jeden nad druhího veslámi pracujú, našli osobu na kusi dreva ťeňícú bez hledu, bez slichu, bez najmenšého, které v živích  jest, znameňí. A toto bila ňešťastná Fattima.

Ona po zrovnáňí vúle svojéj z Renaitovú silňe a spravedlive z Tripolisi uťekať umíňíc, o spúsobe starosťlivá hlboce celý ten ďen mislila, pilňe všecko a jednokaždé, čo sa nadnášalo, rozjímala, bi své a bratrové krki ňezlomila. V peči takéj po záchoďe slunca, kďiž svetlo pochibné juž počalo bit, do domnéj išla záhradi, dvúch toliko, jak oznámeno jest, ťela ochrancuv za sebú dopusťíc. Tam v precházeňí svém častokraťe vzdíchala na Renaita: „O , kďi bijs´,“ praví, „to ponuknúťí mal, sem včil z ňe kolik pacholkama pribehnúl! Jak bi lechko bilo mú a tvú žádosť plňiťi!“ – Čas sa jéj zdál pohodlný k temu. Ze záhradi bili dvere, které na pole a k moru védli. Kďiž v téjto jest misli, čuje, že naozaj poveďené dvere  kdosi tlče, vpusťeňí pítajíc. Vzkázala hňedki sluhum, buďto ňemálo odporujícím, odemknúťi a i sama blížej jíťí pospíchala. Trá mužové potem, jak otevrené jest, v frúchu ucťivém bez zbroja, jak sa viďeli, vejšli, svú kďiž zpredku nakrátce učinili počestnosť, jeden pannu na bok ňekolik odvolal, jak bi skiťšé ňečo a jéj saméj mal predložiť z tamťích pak jeden k jednímu, druhý k druhímu služebníkovi prikročil a na znameňí dané tak ručňe veďeli i pod oblečeňím svojím vítrné pištole naríďiť, že tíž služebníci obadva v jedném okamžení značky jsú sa vivráťili, ňemohúc víc ňélen odplaťiteluv volať, ale aňi díchnúť. Po páchaňí techto Fattimu, pri kteréj prsách treťí ten meč držal z hrozbú, že buďe klať, čím náhle slovo premlúví, vivédli a jednímu ju, kterích venku vícéj stálo, na lúno viložíc, na koňe posadali a rovním pádem k moru bez všeho tázaňí anebž zastaveňí ňésli jsú sa. Tam jích pri kraji člnek čekal, do kterího posedajíc, k oddálenšéj v mori loďi ponáhlali.

Panna ňélen ňebila proťivná, kďiž všecko toto pre a okolo seba konali, ano, radňéj velmi jest sa ťešila, v tem bivše domňíváňí, že sa to a tak, čo a kterák žádala, končí, že to Renait v múdrosťi a ochotnosťi ju predbehnúc, nastrojil, prešaťil a osmelil svojích. Ale keď sa v loďi poobhlídala, z oholeními všech hlavámi ňé pretváreních než opravďivích musulmannuv viďelaa keď na místo Renaita, o kterém sa, kďe  bi bil , dovedala, ten jistý, který hu na rukách na koňi držal, v šactvý, které na jedního  h a r a m  b a š š u prislúchalo; preoblečený pristúpil, kďiž z najpňížeňejšú poklonu a vímluvnosťú, kterú milující mať musá, viprávaťi začal, kdo on jest, čo ďichťil, čo hledal, za čím sa tak velice unúval a jak sa na skutek ňiňejší, o všech jinších prostrédkuv zúfajíc, pusťil, kďiž, pravím, toto viďela a slišala, vtedi jsíce spadla. Potem pak i velkosťú bolesťi a strachu prebuďená a sebe navrácená, kvíleňím, jajkáňím, karháňím a láňím zločinstvý takého loď plňiťi ňeustávala, žadního k sebe ňepripúšťala, rkámi, kolik vládala, každího odsacujíc, a to ustavičňe kričíc, že prv i skrz vlastňú svú ruku vusí zahinúť, nežli násilnímu takému ženíchovi, tak mrzkoopovážlivímu mulovňíkvi privoliť.

Ale což z všem tímto prospechovala?  Asnáď ju naspát vézli? – Ňé preto bila z takím života nebezpečenstvím vzaná. Ňepochibňe lúpežník a viďírač, poveváďč žádnú s ňú pred tím ňemal príbuznosť, žádné o lásce svéj spoluzmlúváňí (míňil maťi toliko skrz list, kterého skládáňí caddi, jakž ohlásil jsem, nalézel), ňepochibňe takovúto ňechuť, takéto jéj škamráňí budúcé predhlídal, bil ništmeňéj v náďeji, že uťíchňe, zmeňí sa, milovať buďe, kďiž uviďí, že k navráceňí spúsob ňeňí, že sloboda svá pominúla a preto ňechal ju po vúli kričaťi, čkoliv chcela mlúviťi, bi sa visilila. Loď však dal z všú mocú pohibovaťi, vetrum veslámi pomáhaťi, bi čím spíšéj tím daléj od Tripolisi ujšél. Ale ňešťstního frajíra podobná, asnáď tá jistá, která  Renaita z Van Stihoutem, prihoda zachiťila a mnohem ňelítosťivejšéj nad ňím nežli nad timto dvorila. Ňeodstala od ukrutnosťi, dokúď všecka loď ňebila roztrískaná a rosipaná.  A juž sa bili všecci do vodi pozpúšťali, juž jedních i prikrili a pochovali bili vlni, juž aj čo pozustalo jest z rozkušovanéj loďe, k dnu mora hrúžiť a topiť sa počalo a predce vudce-milovník pre hrubosť srdečnéj bolesťi na živor svúj zabudnúc a Farrima poradu ňenacházajíc, stáli bez sebespomáhaňí. Vtedi jeďiňe, kďiž juž vodu hltať počal, prebratý Aboris jednú ruku pannu, dejžto i v púlmrtvosťi svéj ješťe seba odťahujícú, chiťil, druhú pak najbližší kus brvna a z tím i ju i seba žádal zachovať i ju naň posaďic i sám sadnúc. Alo toto k obraňe obidvuch ňestačilo, ňemóhlo jích zdržať. Vtedi (pekná a ňesmrtedlnéj chváli hodná mala biť láska, jestli bi pekný bila mala začátek, pekný a slušný v začátku spúsob) , vtedi bi aj on aj ona jisťe ňezhinula, on jest sa z dreva k plváňí zhoďil, bi jéj dúfanlivejší k životu zustal prostrédek, kričíc, kďiž od ňéj odcházal, bi hríchu svému z mocnéj vňitrnéj trpezlivosťi, z ňevislovitedlného srdca trápeňí pokračujícímu odpusťila. Tak ona vtedi od  smrťi jsíce, kterú v túž hňeď chvílu mala okúsiť, skrz podlžnú zbojníka dobrotlivosť jest zbavená.  Poveváďč ale dlho jest házaná a hrúžená, takú, jakú jsem poveďel a od vodi nadutú, najšél Van Stiphout

Ňebila ništmeňéj ješťe zcela zkrehlá, ješťe údi ňejakú svú hibkosť chovali. Bez meškáňí techdi obráčili jsú ju, bi voda, která mnozstvím svím díchaňí bila zacpala, vitékla, želo potem ťeplím súknem a plátnem treť ňeprestávali zatúď, dokúď žádaný práce zisk ňenasledoval. A zajisťe po čase ňekterém ňélen prijímala, ale i zadržala ťeplo, potem sa žili híbať a prsá zdvíhať počali, daléj aj oči oťevrela. Kďiž pak juž i ústa otevreť a mlúviť móhla, prvňé jéj bilo od poznaního Van Stiphouta pítaňí: „Kďe jest, že sa ňeukáže, brater?“ – Načo, dojžto on dlho slová žáden jistý smisel ňemajícé dával, bi ju ješťe z jednéj dobre ňeskríšenú do druhéj ňeprivédel nemoci, naposledi ale, čo a ak jest sa s ňím stalo, kďiž to i sama z ďír a zápláť loďe badala, vipraviťi bil plrinúzen. Mislíš, čo čiňila na slišáňí novini takéj? Jak kvílila a naríkala nad utopením a jak jest sa potem zmeňila v svéj predešléj vúli, ja sa chcela do Tripolisi navrácenú viďet.

Prvňé, čo sa na sestru svedčilo, čiňila hojňe, ano, i zbitečňe, druhé pak čiňiť aňi len v misli ňemala. Bolilo ju ovšem srdce a pre bolest skoro puklo na takím s ňím rozlúčňím, který víc nežli braterskú láskú horíc, toli a takovím príhodám hlavu podhoďiťňelitoval. K baššovi ali jíťi, jeho za otce svého víc uznávaťi zplna ňechcela pr zrozenú jakúsi v sebe ňenávisť, pre ňevrážeňí, které sebe také biťi mlúvila, jak bi aňi krv a dcéra jeho ňebila. Odtúď prosila milosťive bez prestáňí Van Stiphouta, bi všecko meškáňí odtrhnúc, k Benátkam ponáhlal k dobrotlivímu temu, kterák ho nazívala, mužovi a abi orodoval, bi ju na místo Renaitové pod ochranu mezi posledné prinajméň služebníčki prijal.

Čož móhlo biť milšé a vďačňejšé Van Stiphoutovi, ja dobrovolné toto panni seba oddanstvý po straťeňí obvzláštňe Renaita, bez kterího aňi ňeveďel, ja bi sa móhel ukázať očum Don Varletovím. Obával sa, bi na seba samího  viďeňí a na chír pripadnosťi lekem a žálem hňeď v tú chvílu ňebil skinožený. Tímto ništméň spúsobem mislil, že buďe spokojen, zďílu aspon, že prinajmeňéj lechťšéj buďe znášat také bohuv s ňím urízeňí. A to ňeomílňe malo viplívaťi, kdibi žádosť i panni i jeho bila móhla biť plňená, ale takliže k brehu ňekďe, a to čím najspešňéj musili pristúpiť, roztrhanú loď popraviť. Učiňili prvňé pri mesťe Jaffa, chťejíc tam i druhé učiňiťi a všeckú cestnú potrebu tak seba zaopatriťi, bi ňebili prisilení do žádnéj osadi jíťi do svého z vladárstvý sultánového viplavňí.

K velkému obidvuch šťesťí slúčižilo, že Van Stiphout pannu naučil, bi sa  ňekrila, jestli kdo do loďe príjďe a ňečo prehlídať buďe, než iba hňedki zjevila, kdo ona jest, neb, pravil: „Jak bez  mého oznámeňí nalezená buďeš, ničmná jest tvá vúla se mnú jíťi, ničemná má žádosť a náďej teba jakživo obdržaťi, kterák to zretedlňe pochopuješ. Jestli pak ti teba sama vizraďíť, čo a jak sa tebú konalo, vipravíš, vtedi, poneváďč mú bezpečnosť a ňeuškoďeňí dúfať múžem, múžem take aj prostredek ňejaký ješťe čekať, kterím mňeňí našému dosťi buďe učineno. To znaj a ver, že bez teba, biť bich tu roki tráviť bil prinúzen, ňeodejďem, jen ti v tvém uložení stoj a kolik mócť buďeš spolupravuj.“

To, na čo jakž budúcé hleďel Van Stiphout z naučovaňím svojím, stalo sa skutčňe. Ješťe ňebili pribili a juž mnozstvý jaffenskích po brehu behalo, hotoví jsúce, jestli bi koráb pristúpiť ňechcel, za ňím jíťi. Bilo toťižto skrz taťíka Fattimi, čim náhle uchiťeňí jéj slišal, po mestách pri mori Siriatském ležících oznámené a rozkázané, bikaždího každéj loďe človeka pilňe pre zreli a na kterémkolik bi ti čári, a to obličeja, které on dcére svojéj biťi vipísal a zdaleka toliko podobné skádáňí merkovali, bi toho každího i z tovarišmi k sebe privédli. K temu bili sa mnozí juž i o tem zveďeli, že velký jest bil príval a velké vlnobiťí po temž Siriatském mori zablíza, jak zloďejstvý toto jest páchané. Na všecki techdi, ale na porušené loďe najvíc pozorovali, veríc, že rečenému morskému ňešťesťí aňi zločiňec ten ňeujšél.

Čím kotvi zhoďili, hňed sa ňúter, aňi ňepítajíc listi, vysvedčeňí, hrnuli a Fattima naproťi jíťi ňemeškala. Kďiž vipoveďela, že ona jest dcéra Ibrahim bašši, to jsíce uverili a porád krik radostlivý zdvihli, ale to že ju Van Stiphout ňevzal, že on radňéj od jistého ju zahinuťí osloboďil, neverili. S ňú kterák na osobu jéj prislúchalo, počestňe zacházeli, Van Stiphouta pak i z kormanníkmi povázali a najprv do Jaffi védli, odtúď potem ňezadlho do Tripolisi, kam bašša hňeď, jak ňešťastnú novinu uslišal, pribehnúl a druhú túto juž v druhémsvém ďíťaťi príhodu bližéj k srdci svému pripusťíc, ležal ňepotešitedlný natolko, že koňec jeho očekávali. Ništ jinšé ňebilo čuť z úst strápeňího jak: „Ibrahim, Fattima, samé a jeďinké mé ďeťi, jakím hríchem  jsem tak o vás priňesen!“

Kďiž k mestu prišél, který z Jaffi bil vislan, Fattimu, Van  Stiphouta a ostatních v karavelli ňechal a sám k baššovi z veselú novinú bežal. Vpusťený bez všej predmlúvi rovno pravil, že dcéru jeho dovédel, na čo aňi ňepomislené posváď véc jak predňe jest zmámený, ňepochopitedlnú radosťú ríchle bivše naplňen, hleďel jeďiňe na rozprávajícího človeka bez všeho svého pohnúťí a ňeskoro toliko od okolo stojících rajuv k sebe priveďený, móhel ňečo preréknuť, znovu toťižto vihledávajíc, čo bi znamenal. –– Kďiž pak Jaffčan v druhý a treťí juž krát vimlúvil, že dovézel pannu, která sa za jeho dcéru uznáva a s ňú aj jaueruv ňekolik, v jejíchž korábe bila nalezená, vtedi stal z posťele a koňa kázal osedlaťi, raddostlivý chír po mesťe oznámiťi, bi ze sebú idúc, tím slavňejšéj oželená Fattima do dvúra vstúpila. Jak do loďe vkročil, tak hňed na krki jéj padel, ňeprestávajíc ju za dlhý čas líbaťi, viprávajícú prípadnosť svoju ňeposlúchal, jen keď nasícen bil objímaňím. Vijdúc potem na breh, posaďili pannu na koňa, perlámi a zlatem blišťícího a tak podle taťíka pokračujíc, veďená jest mezi veselím mešťanuv krikem, mezi strelbú, mezi zvukem mnohonásobních spevních nádobuv a mezi ňemalím jéj zármutkem, ťesknosťú a želám, mezi všelikími v srdci nastávajícimí mišlenkámi, najvíc, že do harimu zasek pújďe, odkúď jak bi sa móhla pozatím vitrhnúť, ňeuhlídala. Prez ňekolik dňí trvalo  d o n a l m a po celéj Tripolisi. Horili po ulicách svítníki, zňeli ďelá, hučali musicské prípravi a veselé, pánu svému sa vďečiť chtejících hlasi. Mnohé na mnohích místách pre zabaveňí hri, mnohé, které u ňích v običaji jsú, ďivadla bili ustanovené. Tuto ukazovali velbludu na trískaňí bubna viskakujícího, tamto človeka po poveseném na dvúch kúloch provaze choďícího, zďe na koňoch, tamto pak peší všeliké ťela hibkosťi bilo viďet. Kterí toto neb zunuvali, neb od zrozeňí, černožltní  jsúce, hleďeť ňemóhli, pretích okolo lechko hrmotajících potokuv, pod zeleními a chládkem slúžícími strommi a okolo mora pod staňmi bilo caffee z tabakem prichistané v hojnosťi, jako i v ťepličních búdách.

Tito krtochvíle dal Ibrahim tripolitánskím a z tím dal všecko, čo u ňích biťi a jím sa líbiťi múže. Jestli víc vťipňejších a veselejších zábavek zajisťe aňi v hlavném mesťe Stambule ňeviďíš ňé preto jeďiňe, že hlúposť zrozená na všecko jích ňespúsobilích čiňí, ale že aňi ňechcejú. Žádné uňích operi, žádné co moedie a kterýb´tito konal, dosť bi mu móhli biť za mzdu, kďiž bi z praznim míškem bez ublížení ťelesného bil prepusťen. Neb skutki takvíchž, které pochopitedlnosť jejích previšujú, za čarodejníctvý a z čertem spolurozumeňí držá, ti pak které oňi pochopujú jsíce, ale které v pretváraňí ňejakém, jakžto v nasledování činuv ňemúdreho stvoreňí a v jinších lechko vážnosťách že ležá, v ohavnosť berú ríkajíc, že človeku ňesvedčí jeďiňe človekem biťi, to samé, čo rozumu jest, a čob´ teba do hňevu radňéj priňéslo, jak rozveselilo, Ponajprv, kterák poveďel jsem, velbludu aneb jinšé hovado na skoki ňejaké vinaučujú, podruhé zcházajú sa na pole a tam na koňoch obvzláštňe neb behajú, neb potíkajú a pasujú sa, ale velmi rozďílňe od Reckuv a Rimanuv starodávních. Všecka jejích umelosť v tem jedném jest temer, bi na pred sebú bežícího štranek znal zahoďiťi a jeho v behu zadržaťi, aneb tak sa veďeť ze sedla bokem vivrhnúť, bi, bársjak tuho kún beží, pedhoďené ňečo ze zeme zdvihnúl a zas sa hore obráťil.

Mimo techto zpúšťajú z prác a starosťí svojích aj jinším, které seďíc, neb stojíc odbavujú, hráňím, ku príkladu š c h a c h e m ,  v kterém bár previšuje, bár prevíšen bíva, jednakím vždicki i jeden i druhý duchem zustává a toto asnaď z téj pričini, že sa jím ňeňi slobodno o peňíze hrať, že za hrích pokladajú neb sebe neb spoluhrajícímu uškoďit. Ovšem že preto ale totož ňetup, neb ňeňi ňemravné a v sebe zlé.

Čo najvíc milujú, jsú ponajprv kúpele. Tito zždy bívajú plné, neb verá, že skrt časté ťela umívaňí i duša od hríchuv bivá očisťená; ráno ženské, po poledni chlapské osobi toto čiňá. Druhé, čo najradňéj majú, jest zcházaňí jejích vespolek neb k vodán neb k cestám do sťíni stromuv. Ale rozveseleňí toto zpravdú jest smíchu hodno, neb seďá tam v kole bez zmlúváňí, jakbi každímu jazik k zubum bil prirostnúl. Kdiž kdo prijďe, poví jsíce prítomním: s a l a m a l e i k o m (pokoj s vami), ale potem zložíc nohi nakríž, sednúc a do fajki vikresajúc, pluje jeďiňe natolko, že bijs´ lechko popočtuval i prez víc hoďín jeho slová. Zcházajú sa podobňe i do domuv, ňé jsíce obecních, jaké u nás jsú hosťince, neb u ňích tito neviďíš (špitále jeďine, ale ti dosť mnohé jsú vistavené, v kterích samím toliko do Mecchi neb Medini putujícím jídlo bez platu bívá ďelené) , než zcházajú sa k prítelum na navšťíveňí. Aňi tam pak mnohem víc ňerozprávajú, mlčá, bi jeden druhího z mislenkuv ňevirazil. Jestli jích juž hospoďin znuval, vzedi izbu pokropuje vodú a z tím dává veďeť, že múžú po svich odejdúť.

Nad milosť túto, kterú všem svím poddaním v obecnosťi či ňil bašša k svedectvý potešeňí svého, vpúšťal také jak k sebe, tak aj k Fattime podcťivejších na zmlúváňí a víckrát z túž Fattimu nežli posváď a z vetšú slavnosťú vicházal na koňech do lesuv, zahrád neb k moru. Jaffčana za službu a plné rozkazu svého zachováňí pochválil a obdaroval, dejžto ríkal, že na viprávaňí Fattimi ňé tak ňemilosrdňe mal poklačovaťi z Van Stiphoutem. Techto on hňeď, jak Fattima oznámila, kdo bi bil a kterák seba z opravďivéj smrťi hrdla vidrápal, ze všemi svojími prikázal rozvávať, loď jeho v celkosť privéďcť a za všecku vecí stratu, kterú bár v oňechdajšém tripolitanskích zbúrňí, bár v mori, bár v Jaffe strplil, slušné a dostatečné b a k t s c h i s prislíbil faťi. Bilo mu dovolené aj k Fattime tolikrát jíťi, kolikrát ona jeho volala, ale ňé tak slobodňe a príbuzňe jsú sa víc zmlúvali. Jinšé bilo predce, ačkoliv vec z takím človekem  vždicki najťekšá jest, kďiž bašša ňebil doma, neb rozkazovala, jak chcela a ačo rozkazem ňemóhla, darmi obdržala u služebníkuv. Včil ledvý a z velkú toliko pilnosťú to móhla oznámiť, kďe má z prichistanú na každú hoďinu loďu stáť a jak bi musil každú noc ( na noc ríďila své uťekaňí) pri breze strážiť, abi tak bez meškáňí do svitu daléj újšli.

Spúsob umíňeňí svého ňevijevila, neb i ona sama neznala ješťe, čob´ z mnohích najprospešňejšé, najlechtšé a najbezpečňejšé bilo. Dvoje jest sa pak prednášalo, které cestu k ustanovenímu cílu v druh ukazovalo, toťižto neb  príčinu takú položiťi, z kteréjb´ zas pohnuťlí a pvzdvižeňí celého, ňélen domu otcovskího, ale i mesta viplívalo a v takvíž čas najpohodlňejšé sa viďelo, kam chceť jíť neb mlčkem jeďiňe všecko strojeňí odbavovať tak, jak i odchod svúj zaujmúť, jakžto kďiž všecci dvúrní v svém budú spočinku, vtedi sa zpusťiť z obloka do téjž jistéj zahradi, z kteréj od Aborysa jest odveďená a prez tiž vrátá na uríďené místo ponáhlať. Prvňé malo biť ňemálo škodlivé, bašovi obvzláštňe. Obidvoje pak ňé ženskú, nez zmužilú smelosť a srdatnosť znamenalo, jak take aj nasledovňe velkú pokoloňí teho ňenávisť a opravˇivú k tím, mezi kterími bidliť žádala, náchilnosť ňé pre brata (který základ u ňéj bez pochibi juž biťi prestal) Renaita same. Bars z tímto pak, bár z tamtím míňila pokračovať, své  ženské šati na mužské pripravila, k temu i zbrojem sa zaopatrila, bi jedního prinajmeňéj (jestli bi jeden jeďiňe na ňú napadel) odehnať móhla.

A kterák prácu svú naríďila, čokoliv a jakkoliv robiť mislila a čím skoršéj začať mislila, jináč po ňemnoho dňuch všeckoä usilovaňí dím malo zustať, zňemožniť sa a zňičemňiť. Neb bašša pre novoženích jéj juž bil vislal, nalezeňí nevesti zvestuvajíc, abi si pre ňu prijšél, povolavajíc. Chistalo sa zasek všecko k novej téjto podle radu jedního knížaťa slavnosťi, dejžto ňevelmi nádherná jest v sebe svadebná jejich slavnosť, aňi u najmocňejších jsíce. Neb ponajprv mnozí slib čiňá ňé ústovňe v prítomnosťi, než skrz listi aneb vislaních. Odtúď mnohokrát sa stává, že ňéjen ňeznajú zaslíbení své vespolek čtnosťi a chibi, ale aňi ňikdi jsú sa ňeviďeli. Veno potem ňé žena. než muž musí daťi, ano, hňeď vtedi, kďiž svadbu odbavujú, manželovími penízmi má biť zaoďená. Jestli čo na ňéj oťec ze svého vlastního ňechává, to od tehož manžela musí biť porád vimeňené. Šťestlivítechdi tam roďičé na dcéri prehlídajíc, jedno jeďiňe poledňe majú mať v starosťi, bi toťižto zaťovi, kďiž pre man želku dojšél, obed perdložili, na který ništméň ňé mnoho, pre obecnú svú strídmosť nakladajú. – Potem nežli vúle své november zrovnali a skrz na to urízeního v manželstvý zvázaní jsú ženích svoju veďe, kam chce, aňi ju ňeviďí roďina vícéj, než kďiž dovoleňí od manžela jéj obdrží.

Sultán ve vidávaňí dcér svojích rozďílný zachováva prostrédek. On ňečeká, bi bili pítané od ňekeho ze svojích kňížatúv; kterího ví najbohatšího biťi, temu odkazuje, že milosť má jednu ze svojích za manželku pojmúťi. A z tím juž ju vidal. Ten, kterímu toto oznámil, chťejíc neb ňé, zaťstvý musí prijať, jestli ňé jináč, jestli juž plný žén svojích počet má, že víc mať nechce, ňektrú prepusťiť, ano, mnohokrát vícéj, bi taková vetšú obsáhla česť, bívá plrinúzen. Nevipúšťá pák  ju z dvúru svého; manžel, kďekolik on jest v panstvý jeho, buďto i na  kraji krajín, do Stambúlu, a to časťéj k ňéj choďiť musí. Velké a múdré sultána dúvoďeňí, vťipná a jemu mnoho osohujícá, mestská v svadbe takéj zaleží príčina, nebo manžel takový i proťi vúli svojéj aj vernú službu aj hospodárstvý svoje jemu musi chovať, poneváďč neb miluje sebe danú a vtedi obidvoje dobrovolňe činí, neb ňenáviďí, ale i v ten čas mnoho musí na ňu, mnoho na mnohé své k ňéj choďeňí troviť a tak sa hlboce z podstati svojéj vižírá. Jak bi toto hojňe čiňiť zaňedbal, v podezreňí bi upadel, že roztržku ňejakú skutečňe míňí, bárs techdi rád má, bárs ňé ťisnutú sebe osobu, vždicki bíva prisilen i verňe služiť i pokladi velkího svokra, jak jsem poveďel, rozmnožovať. Musí sa k temu usilovať čím náhléj zemreť, abi tím spíšéj své dúchodi manželka taka a nasledovňe sultán obsáhnúl. Z téj príčini stari bívajú výdicki vibíraní; jestli pak bráňí s prirozenéj smrťi, jestli znameňí jest pevního ješťe a dlhího jeho života, silá ho ze sveta s odbírať, jí, neb pije otrovu, kďiž najméň mislí.

Časťéj, kterákž spomnené jest, v dňi tito ku preukázaní ňemírnéj svéj radosťi prez všecki meta uleci, okolo prístavu morskího a kďekolik bárs od podcťivejších, bárs od obce viďený biť móhel, na koňi choďil, Farrimu pri boku svém, kterú podobňe kúň, ale draho ozdobený, ňésel, vždicki majíc, bi jedenkažd