NEČAKANÝ OBRAT V OSUDE RENÉJHO A HADIXY. HATHXA VEREJNE  ODHALÍ PODVODY DERVIŠA. UKÁŽE  SA PRAVÝ VINNÍK

Ňé tak vijšlo, kterák jest bil slišal, že totižto on prv zemre. Premenil toto, ňevím z jakej pričiní mophti že sudcami a v urí-ženy ďen niilovňicu prvňú vivédli. Na najširšém pák, který v Cahiri bilf plači mala sa celá táto najtrúchlivejšá tragaedia odbavovať, tam bil juž strašlivý thrún vistavený, na kterém malo biť spojovaní jéj že smrťú, blízo pák teho aj posťel pripravená, do kteréj taká mladá nevesta mala biť naveki uložená. V tém ništ neutrhnul mophti, bi, jak na najmocnejších sa sluší, bila pochovaná. Drahý bil a všej česti hoden, který dal prichistať, hrob. Okolo jaimi, na bokoch a koncoch dobre nad zempovíšené štiri deski modrího mramora stáli, na kteríchž jedném, jenž pri hlave jest vistaven, bil tulbend zelený vimalovan, čo znamenalo, že ona rovno z koreňa Muhammedovího virôstla, neb tím samím, kterí z tehož proroka plemena a stromu jsú, jest dovoleno taikovéj barvi hlavi pokrivu nosiť. Pod tulbendem zlatý bil náipis najprv jména jéj (nažívala pák sa Hadixa jak manželka Muhammédova, kterú mal, kďiž z modlára novej víri nastavitelem biť počínal), po jméňe pák jéj čá a v jakém úraďe postaveního človeka dcéra jest, na tém ale, který pri nohách stál, čírními literami znať sa dávalo, jakú smrťú a pre jaký hrích v kvitnúcem svém veku z (počtu živích jest vitrená.

Na bočních kameňoch všeliké Korána rádki, večný umrléj odpočinek vinšujícé a ženský lid, kterák sa má, nadevšecko z protivného náboženstvý mužmi zachovávať, vinaučujícé, čí taťi bilo. Okolo tíchžto mramoruv ňé menej pekné a drahé stípi bili postavené a okolo stlpuv na malé vzdáleňí, k običaju bar židuv starodávních, množstvý cyprešovích stromuv nasaďené; všecko pák toto zavírala zúkol a vúkol zeď, bi neb psí, kterích u nich celé hromadí bez uďereňí, áno, masňe chovaní po ulicách postávajú, neb jinšé hovadá ňečo ňezhubili, ňezkazili. Setvi ďen ukrutnosťi a ňeslíchanéj prihodí svital, kďiž sa celé mesto zbehlo. Obklíčili dúm mophtiho, zaplnili cestu, kaďe mala biť sprováďaná, mnohonásobné reči prv, nežli hu viďeli, mezi sebú rozisívajíc. A jedni jsíce chválili otce spravedlnosť, že ani vlastnej svéj krvi nechce odpustiť, jedni prám z tej pričiní, že oťec jest, tupili ňemilosrdenstvý jeho, mluvíc: “Ona osoba mladá, k stavu manželskímu podlé zákona našího zrozená jest. Bár íechdi zhrešila, techto mólujíc, nezhrešila ništméň, milujíc, kďiž manželstvý bez ňekeho milovaní povstať ňemúže. A kdo vi, či ho tak nemilovala, bi s neho nasledovníka našího učinila? Čokolív nech jest  - velkú jéj ustanovil pokutu. Jak bi v tém jinší prostrédek ňemóhel biť nalezeni Nech bi bil neb odehnal daleko zažádaního, neb bárs aj zabil a bilab' ho časem prestala milovať." Jinším sa to ňelíbilo a to velmi haňi'li, že hu pred seba nedopustil, bi predce bila ňečo k strance svojej mlúvíla. “Však", pravili, “toto i najveťším zločincum bívá dopusťeno, bárs abi sa, jak múzu, očisťili, bárs abi v reči bili chiťení a tím spra-vedlivejšéj súďení. Nižáden ňeslišaný nemusí biť trestaný, obvdáštňe, kďiž vec o život iďe." A títo pravdu mali, ňé bez pričiní toto jejích vŕtalo hlaví, v tém zajisťe pochiboval mophti a mnoho jsíce, že ani najspravedlivejším prosbám uši ňeotevrel. – ,,0tče múj (odkazovala pred dňem smrťi svéj posledne), otče múj najláskavejší, tisíckrát ukrutňejšú nech získam pokutu, nech jsem jakkoliv neslíchane mučená, trápena a umorená, jen nech pred tebú, sudcoma a žalobníkem ňečo mlúvím! Nech toliko ňekolik slov pred vami vipovím, dbať poíem ňebuďem, čokolik se mnú činiť buďeťe!" – Toto si pítala aj vtedi, kďiž juž ze žalára k cesťe večnosti bila viveďená. Ale daremné bilo všecko prosení! Skameňilo srdce jeho, zatkan bil slich, a to od jedního ňeinravňíka – skrz jedního mnícha, neb dervišlár – žalobník takovího radu bil človek. Jakej pák vernosti, jakího svedectvý bil hoden, z vipísaňí jeho najlepšej pochopíš.

Jako bez pochibováňí žáden národ nebil, tak ani tento ňeňi bez svojich kňezuv. A jinší jsíce jsú, jak u nás ti, kterích svetskímí nažívame, kterí toťižto ňé svoje toliko, ale i druhích spasení hledajú, obecné pobožné potre'bi odbavujú, které jsú: obre-závať, na modlitbu z veže zvolávať, že zvolaními sa modliť a podobné jejích svätosťi; a títo sa jmenujú i m a m. Od svetskího lidu ňé jinäč sa rozeznávajú jaik skrz dulbend; tento majú rozdílňe spúsobený. V ostatném pák všeckém ňekňezum jsú podobní. Žijú neb že zanechaní bohabojních dobroďincuv, neb, kďe toto chibuje, z platu císairovího. Jestli to kterímu ku vichovaňí manželek a ďítek nevistačuje, dáva sa aj do svetskej nejakej službi, neb to jím ňeňi žádním zakážem prevrate, mnohokrát i tvrdšej sa chiťiť roboti jím ňeňi hanba.

Po tíchto také aj svojich mníchuv majú, ale mníški ňé. Prečo juž i to nenastavili – oni sami znajú! Nažívaní pák bívajú v spoločnosť! všecci dervišlármi aneb dervischmi, dejžto potem pre rozďílnosť rúcha a života, jak u nás, jinšé jinší jméná a prežívaní obsahujú, tak: t u r l á k i, k a l e n d e r l á r i, huggiemallári, bektašši, seyahi a jaké ješťe reholnícké ratolesťe u ňíoh téz ňejsú! – Bívajú z podcťivosťú aj d e l i m i všecci volaní, čo svatích znamená, ale slovo toto i blázna smisel má a tob sa víc svedčilo na nich a tím ješťe vícéj na tích, kterí jíeh za svatích drzá. – Ňekteri s nich v hro-maďe v klášteroch bívajú pod azembabem (najveťším otcem), ňekterí pák z osadí do osadi jak naši cigáni precházajú, sem tam pri cestách posedávajú pod spúsobem posluhovaní, jalkžto: bi putujícím vodi podali, zpravdú ale bi kradli, lúpili a zbíjali. Nech jen napadne na takovíchto silu menší ňekdo a spokojen múze biť, bárs on jejích, bárs cuzého jest náboženstvý, jestli že vsem, čo ňese, aj život neopúšťa. A títo jsú že všech najzlostlivejší, najškodlivejší a predce spolu aj najvzáctňejší, najmilší u všeoh muhammedánuv. Jako to?

Veliká jest v temto tajemnosť, tisíckrát ništmeňéj veťšá bláznivosť. Naimňívávajú sa a vera zaťemňené jejích hlavi, že ta-kovímto potem, nežli ťelo své ňekolik trápili, všecko jest dovoleno, že čokolív činá, to ňé toliko za hrích nepokladá jím Buch, než radnej znať dáva, že plne v jeho jsú lásce a že v nej aj ti počestní zastávajú, kterí od ňíchž všecki krivdi trpezlivé znášajú. Áno, za najspravodlivejší článek drzá, že kdo bi sa jím i v najmenšém toliko ňečem postavil, zadosť jejích zaňeprázdňil, ten bi neb na temto neb na druhém sveťe ukrutne bil pokutovan, Odtúď oni čokoliv chceť smejú, ništ ňeňi, na čo bi sa ňeopová-žilí: prijdút i k najucťivejším bez opomneňí, k stolu jejích prisadnúť, bez pítaňí vzáť, čo sa jím líbí bez prosení slobodné jest a na jejích stojí vúli. Čo milšé otcovi jak dcéra a čo manželovi jak manželka? A predce aj títo.,. Rozkošný stav liduv!

Pravda jest jsíce, že oni ťelo své do času (slibi u nich ňejsú až do smrt'i trvajícé v reholních običajov zustávať, jak už viňésť múžeš a to asnaď aj, že pochojpujú: človeka nemôcť o budúcnosťách uložiti) sužujú. Pravda jest, že i v oďevi i v pokrme nemálo sebe utrhajú a k tému i vlastními seba rukami mučá, Talk rúcho jejích jak v zime, jaik v leťe jinšé ňeňi než jedna koži anebo ovce koža, v kteréj pretož vie nahí jak oďeňí blúd'á, pálčivosť a mrazí trpá. Jídlem téz velmi úzkím žijú, jakžto samími horúcu vodu opareními zelinámi. Čo sa jinšého dobrovolného jejích ťela svého mučení dotíče, ponajprv na čele a lícach všeliké rozohňeníim železem vipálené obrazi majú a z tej pričiní, jak bi z pekla bili uťékli, vihlídajú. Naušníki tež jako panni nosa z tím ništméň rozďílem, že jejích ňé z bonatích kameňuv, než že železních jsú obručí, tak vážních ňokdi, že uši rozdrapujú. Kďiž sa z jistího nápoja, který oni m ašlokem jmenujú, nalejú, vtedi všecki své smisli traťá a obec verí, že v tú hoďinu duch nebeský jích naplňuje, že samé božské tajemnosťí uhlí-dajú. Ja pák bich súďil, že sa oni vtedi besnejú. – A čob' jinšé z pokrmu a nápoja takího nasledovalo? Trávi sa najesť a na to medovej vodí, jaká jich mašlok jest, napiť, bez ukrutného vňitrného trhaní a zraní biť ňemúže. Odtúď ňé velml velký jest čuď, že sa v čas taký tak sekajú a režú po všech údoch a do rán ješťe aj zažatý trúd ťisnú, neb otreščenosť táto z tamtej pochádza a kterú bolesť više teho cíťá, tú prítomnosť chválicích Opred očima toliko lidskími jsú takí ťela svého mučiťeli) umenšuje a vinahrazuje. – Mlúvá o nich, že aj zázraki páchajú, ale budú to za ne! – Veťšé zajista ňé, jak které tento pred mophtim a spolusúďícími vikázal. Múdry ňekdo bi musil biťi prítomný, kďiž oni rozpálené železo (toto jedno običajňe ukazujú) do svích úst vstrkajú a bez uškoďeňí viťahujú, neb asnaď tiž ústa predne ňečím masťá. Čokoliv nech jest, dal bi mu múdry príčinu, prečo sa nepoškvarí, jasná a jazik ňespeče. Bívá jím ništmeňéj vereno, že tolikrát musím opakovať, ve všem od všeckích, bár potem ňeučelosťú svú, bár f alešnú jejích svátosťú a običajem jím veriťi verící bívajú klamaní. Ale i o to musím zas opomenúť, bi sa žáden nad timž nedivil, neb zcela podobnej púverči-vosťi príkladi i doma má.

Z postavačuv tíchto bil ten lhať ňeznající záložník, v ti jed'iňe dni do Cahira príjdúc. A aj preto za spravodlivého jeho pokladal mophti, že predtím od ňižadního ňéjen v dvúire svém, ale ani v mesťe ňebivše viďený, tak znal Hadixu, dcéru svú a Renaita zpísať, jak bi bil s nimi prez víc rokuv bidlil.

Kďiž juž všecka potreba ku žalostnej svadbe bila prichistaná a v kterú odbavovaná mala biť, hoďina sa blížila, poslal mophti do žaláru rúcho v cene svoj najdrakšé z ňekterimi budúcího víchodu višitími znamenámi, bi jestli sa mladožennici líbi, do neho bila oblečená. Učinila, oblékla sa. – Ohláseno jest jéj potem, bi sa k dlhokéj svéj cesťe pristrojila vedie ducha a z ťemňice ven visia. Pristrojila sa, ale ňé po vúli muhammedánskího kňeza, dejžto on ništ protivné nezbadal a visia navenek, jak rozkázano jest. Poved'eno jest jéj dáléj, bi na položenú na márách stolicu sedla a v tenkrát pohnúli hňedki ku plaču.

Úbohé, ňevolné a i najtvrdšého srdca, najsuchších očuv slz hodné ďevča! Jako hiňe, kedi a prečo! Jak šťestlivá a ňešťestlivá bila mu jedna a táž chvílka! – Musil bi bil zaplakať, kdokolik bi bil veďel, že v tú jednu hoďinu, v ikterú slíbenca svého našlo i stratilo ho, že kďiž vrch radosťi svéj došťáhlo, odtúď v okamžeňí, ani ňeokúsíc, čob' to bilo, do zármutku propasťi jest Vhrúženo, že prám vtedi, kďiž zúplna žiť počalo, zúplna žiť prestalo, do hrdla smrťi jest vhoďeno. – Divné, že sa mu prv, nežli na misto stratí svéj bilo prinesené, srdce nerozpuklo, kďiž si pomislilo, že tak šťestlivé bilo v milovaní Renaita. Že kterího rado malo pre čtnosti, bil ten, kterího rado malo mať pre slib a že od teho, kterího juž pre všecko velebiť musilo, tak ríchle, tak ňenadále, na čas večný jest oddálené, odtrhnuté, odlúčené.

Ale z techto mohlo a i musilo sa také skutečňe naučiť, čo v lisťe svém Renaitovi predkladalo, že toťižto láska i dobrá v sebe škodlivá biťi múze.

Setvi mári, kterí hu ňésli na pleca zdvihli a kráčať začali, setvi povíšená od celej zbehlosti vid'ená bila i v obličaji svém, neb šlár bila odhoďila a hňed'ki mrmräňí povstalo. Žáden nebil, kteryb' spolulítosť nebil trpil, žáden, který bi sa na otce a na ostatních sudcov, aj ti, kterí povčil jináč mislili, nebil zahneval, žáden, který bi ju nezadal vislobozenú. A kdob´ zpravdú bil móhel vinšovať, abi taký obraz, jaký ona bila, bil skinožen a zňivečen?!

Nebila jéj podstata, jaík musulmannícká jest. V ťele rovne širokú, jak dlhokú biťi, nebila tvár jéj više míri rozlítá a okrúhla, nebila barva jéj plavá neb žltá, ale ani bár pokrm, bár slúnce a povetrý a egyptské bilo na ňu čírny šlám obťáhlo; ništ tam že saďí a uhluv nebilo viďet. – Jedna jasnosť, jedna milosť, jedna samá líbežná rídkosť a rídká, áno, narídkejšá a ňikdi skuselá líbežnosť všech očum bliskala. – Svíťilo nad nový sňech belšé a kteréb' i nočné tmi bilo rozehnalo, žádními vrážmi nepoškvrnené čelo, jehož jasnú vďecnosť dvojú púlokruhlosťú na spúsob rostícího mesíca, rovnín oddáleňím sivé obočí zaváralo a od jinších spojeních slíčnosťí slične rozďelovalo. Pod obočím dve najvzáctňejšé perli blišťili aneb radnej dve slunéčká, neb ňélen blišťili, ale aj, kaďekoliv bili obracané, teplili papršlekmi svimi a rozpaíovali. Bolesť, že chvílámi zatmené biť musili predce, poneváďž slzavé vizízali a od samého srdca viťisnuté leťili kvapki. – Ale timto jistím ďešťem pomočené veselšej (dejžto vždicki dokonale veselé bili) vihlídali dve v dvuch lícach nasaďené záhradki, záhradki, v kterích sa i Venus svojimi ružami i Diana svími laliámi tešiť zplna mohla, neb i lalie a ruže rovnú tam mírú bili rozšité. Úst rti foarvú svoju premáhali a ponižovali zrozenú šarláta ucťivosť; na krki ani nebilo potrebné všeliké vibírané drahé kamene vešať, neb i bez tíchto, mléčnosť previšujíc, dosť bili bohaté a prirozením svím ozdobením na závisť pišné.

Po šuškáňí a mrmráňí, které, jak reknúl jsem, hneď zpredku na víd'eňí takej rostomilosťi u zbehlosti jest sa zdvíhalo a rozširovalo, nasledovali hlasné krikí. A juž ňé z pobožnosťi toliko običajnéj (která jest, bi, kterího do hrobu nesú, poslednú svú službu preukázali) ťisli jsú sa na dotíkaňí mar, než i že silu, chťejíc Hadixu odtúď strhnúťi a odnésťi. A zajisťe jsú sa dosť napracovali vojaci, dokúď jsú s ňu na urízené místo prijali. Tím to pák porádkem pokračovala trúchlivá slávnosť: Zpredku išlo ú l e m a (stav kňezský), ikteré v Cahiri bívalo, pod svimi zástavami, dva a dva, modlíc sa a spívajíc za sväté panni skonaní. Za dlhím tíchtož poctení pocházali, kterí bili pocťivejší v mesťe a úraďe. Po tíchto musika smutne sprováďajícá a k plaču ňé jak k tancu všech slišících povolávajíca. Po musice vedie svéj umelosťi pokračovala vojstvý, které na štiri uhli jsúc zložené, obkličovalo pannu z domajšími a timi, kterí bili neb najpočetnejší neb najpotrebnejší. Tak pred márámi šel jeden, který veňec, panenskú čistotu jéj predce viznávající, neb zadná suchá v nem slama nebila zamíšaná, na taňíri bílim ručnikem prikritém držal, druhý pák, který všecek ortel zpísaný spolu i že súdem ponášal a tento bil sám žalobňik a víťaz mních.

Po dvúch tíchto nesené jest to umrlcuv ležisko od chlapuv udatníoh a Hadixa na vrchu na čírnéj periňce seďela, majíc ďenglavé své rukí z nohami naikríž zreťazené, jak bi nebezpečenstvý a strach bil, že zeskočí a uťekať buďe. Okolo ňéj bili ňekterí že služebníkuv, kterí na rozkaz jéj bívávali, ale ňé všecci, neb jedních bil dal téz mophti na velký trestúnek okovať, poneváďž mohúc bedliť, čo sa panna z Renaitem zmlúvává, ňebedlili a jemu ňezjevili. Za ňu išel bašša tehož mesta na koni, chťejíc pohreb jéj prítomnosťú svú téz počesťiťi a podlé bašsi mophti podobne na koni stúpal, kterímu časem, asnaď i jproťi vúlí, slzi padali, bil predce prinúzen ňé jednúc od domu ku plaču zaplakať. Náležal jest sa tam mezi jinšími domácimi aj h e k i m anebž lekár jazikem naším, -všecek pokorný, smutný, jak sa zdalo a žalosťú preplnený. Pred očima i lltujíc dcéru i čudujíc sa nad spravedlnosťú otcovskú, zcela pák tak jest sa zachovával, jak bi on zadnú v zbúreňí temto nemal částku. Tito bili, kterích poveďení vojaci z márámi zavlrali a od ťisknuťí obce chránili; za timito zas spev musický, který prvňímu odpovedal a po speve zas zákonníci. Obec žáden porádek nedržala, valila sa zboka nabok z oznámenej pričiní a strach mohel biť, bi veťšé ňečo ňepočala, za jednu Hadixu vie liduv ňezmárňila. Preto musil dať ríchle zvolať, kteríchkoliv mal ješťe v zámku k boju prichistaních z všeckú vojenskú potrebu, bašša.

Takto teprv popevňeňí prijšli bezpeňejšéj na místo stratí a ďivadla a tam zložíc z plecuv láskavú obetu a na povíšenú stolicu, s kteréj hlava jéj mala spadnúť, posaďíc ju, čítan jest najvišším hlasem, bi, jak množí múzu, slišali najprv hrích panni, potení pokutu odsúďená, treťí pák a poslednýkrát dúvoďeňí, kterím jsú sudci namlúveňí k vídaní smrtedlniho ortla. Prvňí článek v tém, čo juž reknúté jest, jedine záležil, nebila v jinšém prestúpení obžalovaná, jak Že jéj jest Renait velmi láska.vý a že sa s ním o lásce na místo učení temer vždicki rozmlúvala, že za osobu jeho horlivé túži. Čudná vec, že k tému zadná lež nebila pridaná, kďiž pokuta panni rozmnožená mala biť a podobne i horšé i veťšé viprávajícímu imníchovi malo biť bez tajení vereno, jak vereno jest malé toto, jak včil, tak aňi vtedi ňikdo bi bil nebil, kterýb' bil smel poveďeť, že jináč jest. Jestli bi bil víc ňeco pričinil, v ten čas bi nebila Hadixa ujšla običajnéj potupnej, samím cuzoložnicám prichistanéj pokuťe. Bila bi do mechu zašitá a bez ňiňejšého slávneho sprováďaňí do potoka vhoďená a toto jest v orteli zretedlňe viložené, že toťižto ništoňéj, čob' proťivňejšé bilo, ňeslišíc sudcové, pomenšení hlaví jedine jej uložili. Al;e či jen i toto zaslúžila?! Které jsú techdi ti dúvodi, které toto obdržali, které ti nevídané činí, s kterími dervišlár tolko móhel, sudcuv na taký trestúnek navédel? Cítano jest všecko zhromaždenému lidstvu a malo sa nasledovne:

Ponajprv lekár mophtimu oznámil, že nemoc dcéri jeho, kterú toťižto oňechdi trpila, láska jest, že hu on nemúze, než sám ten, od kterího jest poranená, uzdraviť. Bud'to pák techto biťi Renaita zjevňe veďel, to ništmeňéj z múdrej pričiní zamlčal, pre své lepšé mophtimu ňevijevil. Mophti mezitím, ponevaďz milovaný v svéj osobe ňeňi jest niu poveďen a o Renaitovi toto ani zdaleka (neb ho Hadixa ňikdi velmi a od šumnosťi nijako ňikdi ňechválila) sebe pomisliť ňemóhel, ňéjen ňeňi zarmúcen, áno, radnej ňepochopitedlne jest sa ťešil, kterák recené jest, že pred-ce kamenem ňé vždicki zustáva; preto aj ňé toliko nehasli rozžatý oheň, než olej ješťe k nemu prilíval. Ale ňezadlho potom premeňen jest, jinšé počal mňeť a počátek míňeňí od jednoího nočného viďeňí pokračoval. Kďiž najchutnejšej spal, zbud'eňí skrz tajemnú jakúsi ruku, videl na dverách ohnivé písmo smislu techto: Potresťi smrťú dcéru tvú z jauerem, jéj učitelem. – Víc jsíce ništ, ale to k ňevislovitedlnému leknúťí a trápení dosť bilo. Kričal porád na sluhuv, z níchž jeden obratne, který najibližéj bedlil, pribehnúc, chcel jsíce ďivné čaraní zetreť, ale čím vícéj ho drhnú, tím jasnej svíťilo a i pálilo také; neskoršej jeďiňe, kďiž juž dosť čítané toií'i mohlo, samo od seba zhinúlo. Budúcim dňem, kďiž ješťe žádaímu nebil oznámil strašné a ťesklivé své viďeňí, než v sebe toliko ho rozvažoval, prišél devišlár z všú opovážlivosťú ňúter a z ňepretím čelem, rovno bez všeho reči rozeházaňí takto jest ho oslovil: “Viďím, velký kňeze, mislíš, či opravdivé opravďivhio Boha napomňeňí jest, které očum tvím v predešlú noc svíťilo a či preto milú tebe dcéru oželiť a obetovať musíš. Ale boj sa biťi ňevemím! Rozkaz čím spíše viplň, jestli velkú ňeposlušnosť dopusťiťi a za tú potem, jak biť múze, najňemilosrdňejšéj trestan biťi nechceš. Ne vždicki bil jsi ti prítomný, kďiž jsú sa oni spolu rozprávali, učení od teba uložené konali, čoá techdi víš, či nejaká nebila mezi nimi príbuznosť. Bila, nakrátce ťi povídám, bila. A kďi bi sa nebil najsveťejší náš Prorok zlitoval, daleko mala rostnúťi. Kdož pák jest techto, jak znať chceme, príčina, kdo jinší, jak ti? Čo jednímu schifudovi v harime, kam i našímu vejdúť veliký jest hrích, tak bezpečne jeho vpúšťaťi, kďebi nás kdokolik; smrť často móhel naleznúť?" – Zďe velmi lál a karhal mophtiho, že Renaita smel mnohokrát i do svetlice Hadixínej veslaťi a ňé prez okenko jeďiňe ju dať učiťi, kďiž juž jeho za jéj chcel maťi h o d s c h u. Ačkoliv i tu mnoho mu pochíb vikladal, že toťižto techto prijal a v umelosťi rovního, který jejích juž bil náboženstvý, odvráťil; skrz tehoto lekára domajšího rozumil. – A takéto vičitováňí ostrý bil klinec mophtimu v hlave.

“Bijs pák znal", ríkal dalšéj dervišlár, ,,čo má povinnosť jest, ja v sne bivše napomňený, z oddáleních púšťí prijšél jsem tebe zvestovať, abi jsi ňeprítela toho hlavního zákona našiho i z tvú, jakkoliv vzáctnú milú dcéru na smrť vidal, ani ňevolajíc, ani ňepripusťlc jích pred teba, ani žádních od nich posluv, skrz kterích bi sa snáď vimlúvať a ujisťuvať zadali, ňeprijmúc, slovem, ani ňeviďeních, ani ňeslišaních cestu skutka dal odsúďiť. Ňedomňívaj pák sa, že toto má jest vúla, ňé. Z visokosťi zstupuje, ku jéjž potvrzeňí juž techdi jeden ďiv, který mne téz jen zázračne oznámen jest, dostal a viďel jsi. Viď jích vícéj, bijs' nijakú ňekdi, jestli čo sať' káže, ňeučiňíš, vihovárku nemal." – Toto vipoveďíc, rozkázal si olovo roztopiť a kďiž potem vrejícé jest mu predložené, oči k nebu povzdvihnúc a hroz

NE VZDÍCHNÚC: “JAK", PRAVÍ, “FALEŠ MLÚVÍM, UČIŇ TI PRI BOHU VŽDI POSEDÁVAJÍCÍ MUHAMMED, BI RUKI NIE V OKAMŽEŇÍ BILI ROZSIPANÉ, BI MÄSO OD KOSŤÍ V TÚTOŽ HNEĎ CHVÍLU ODPADALO." – Á V TEJTO REČI VETKAJÍE TIŽ RUKI AŽ PO LOIKŤE DO OHNIVÉHO OLOVA, VIŤÁHNÚL JE ZAS BEZ NAJMENŠÉHO KOŽE POPÁLENÍ, – OMDLEL MOPHTI, JAK ČÚD TENTO VIĎEL A KĎIŽ K SEBE JEST PRÍVEĎEN, KLEKNÚL K NOHÁM DERVÍŠLÁROVÍM, TRASÍCÍM SA JAK ŤELEM, TAK HLÁSENÍ RÍKAJÍC: “SPRAVODLIVÉ MUŽ BOŽÍ JSI! UZNÁVAM NEŠLECHETNOSŤ DCÉRI MÉJ, VČIL JSEM JISTÝ, ŽE MA UKRUTNE PODVÉDLA, ZLOČINCA TEHO ZA MISTRA SVÉHO PÍTAJÍC. UPOKOJ MI JEĎIŇE NEBESKÍCH, HNEV JEJÍCH, KTERÝ JSEM ZASLÚŽIL, UÍKROŤ A KTERÁK MAJÚ BIŤ OBADVA NAJHODNEJŠEJ TRESTANÍ, OZNÁM." – KĎIŽ PÁK ON ŇEKTERÍCH SUDCOV PRÍTOMNOSŤ JPÍTAL, BEZ VŠEHO MEŠKANÍ DAL ZVOLAŤ DIVÁNČANUV, DOTÚĎ ALE HADIXA A RENAIT V SVÉM NAJSLADČEJŠEM OZNAMOVACÍ CHIŤENÍ, V ŤEMNICÁCH JSÚ SA NACHÁZALI.

Prijdúcím, kterí bili zadaní, mophtí vec všecku vi