RENÉ  SA ZOZNAMUJE S TRAMPOTAMI FARÁROV. PRÍHODA S FELČIAROM

Do téj príjdúc, poneváďž čas pohodlný bil, obetu mše vikona-ťi umínili. Vejšli techdi do fári, do fári, kďe samé jak v streše, tak v podlaze, tak aj v sťenách ďíri bili, kďe sa blízkím dolu-spadnuťím všecko hrozilo. – „O, mňe za príležitosť jedního cirkevníka, jedního dúš riditela!" – mlúvil mlčkem René.

Farár prám nemocú bil obťížený, kďiž ho techdi spredku na-krátce pozdravili a svobodu do kosťela íťi k viplňeňú umíňená svého pítali, on sa poťešíc, hňedki všecku potrebu pripraviťi rozkázal. I tak mel pohreb, kterého sprováďeňí ňebil dostatečný a který pretož, abi ňekdo s ních sprovaďil, prosil.

To tovariš cesti najprv učinil a potem šli do kostela, který dokonále tak jako fára aneb aj podlejšéj ješťe vihlídal. I tam tolik v zeďi povitlkaních na místo oken ďír, kolik dňuv v roce. Vrabci vňútri tím bezpečňejšé lítali, čvirigali a hnízda po oltá-réch snuvali, čím bezpečňejšé bilo za nimi sa drápaťi, abi kdob‘  to smel, krki ňevilomil.

Oltáruv jsíce bilo vícéj nežli jeden, ale s kterích bi, jestli bi na to vec prišla, aňi jeden slušný a podcťivý ňemóhel povstáťi. Z kresaních obrazuv bili jedni v jakési strakaté strapi pooblí-kané, s kterích bi aj najmúdrejšá švadlena jednéj ňemóhla vistrihnúťi záplati, z jinších, které tak žebrácké rúcho ňemeli, než od malára jeďine dané šati nosili, jedním sa nohi poodlamu-vali, jedním ruki, jedním aj hlavi a poneváďž údi takové odho-ďiťi ňešlechetnosť bi bila ňeomilňe, privázali je k místám svím na motúzi. Podobná bila aj ostatná kosťela nadobilosť a oprava.

Svú tam vikonajíc pobožnosť, ješťe včerajšú mladoženicu musil uvádzaťi, neb k temu ona prislúchala chrámu. Bila pak prijšla s tuž omrzlú musiku a z velikím tancem, na čem kďiž sa Vam Stiphout počal ďiviťi, ríkal tovariš cesti: „To", praví, „ništ ňeňi, neb tak aj k svátosťi manželstvá pristupujú." – „Bolesť", odpovídal René, „že ňé aj k jinším svátosťám techdi, napríklad k pokáňú neb k poslednímu pomazáňú!"

Po temto, kďiž sa k farárovi navráťili, on prvný počnúl mluvit: „Viďeli jsťe, takli, ozdobu kosťela mého, krásu domu božího! Viďíťe i bidlo toto, jestli sa v ňem bidliti múže!" – „Tak jest, viďeli jsme všecko, bratre, z nemalím naším zarmúcením! Ale ke kemuže opatrnosť obidvojého techto prislúchá, prináleží?" mlúvil a tázal sa Van Stiphout.

„K mnohím v osaďe téjto spolupánum, spoluvladárum", od-povedal on. – „Mnohí jsú zďe patróni a ponevaďž mnohí jsú, preto všecko zapovržené leží. Dobré jest ononé príslový: Mezi mnohími babámi i ďíťa bívá zmarňené, zahrdúsené. Mnohokrát choďim po ních jako ten, za kterího česťú túžím, od Piláta k Herodésovi. Kďiž k bohatším pricházím, ti sa hotovími biťi mlúvá, abi jen aj druhí podlžnú svú pomoc spojili, druhích tiíh, poneváďž ňemožnosť jejích dobre mi známá jest, o to je-ďiňe opomínaťi a prosiťi ňeprestávám, abi patrónstvý své tamtím popusťili, neb takím spúsobem bi ti juž všecko opravili. Ale     to pítajíc, královstvý pítaťi sa jím viďím, dejžto mimo holého patróna jména zďe žádního zisku, žádního osohu ňepožívajú."

„A čo to za kosťel buďe (neb budúcím kosťelem sa ze zákla-duv ukazuje), čo tu nablíze stavajú", tázal sa zas Van Stiphout.

„To má biťi", odpovedal on, „modlenica ňepozvolujících evangelických (kterák nazíváními biťi milujú) nábožníkuv.   A i od tíchto bi sebe móhli naší príklad a naučeňí vezmúťi. Ti setvi svobodu predikanta po jistích místách míťi a dum k svím pobožnosťám buduvaťi obsáhli, hňedki i predikanta sebe posve-cili a hojňe ho svú potrebú zaopatrili, i čo k buduváňú prislú-chá, všecko náhle a bedlive pozvážali natolko, že kďi bi jím bilo dopusťeno, jak velký v Mekke muhamedánský biťi ríkajú kosťel položiťi, tak velký bi položili.

Nedávám ja jsíce tú jejích o svéj víri, o svého náboženstvá ucťeňí bedlivosť zcela za pravú, neb že oňi na své synagogi tolik znášejú, tolik vibírajú, že v ňekterích osadách sebe až na hlavi, kterák ríkáno bívá, jistý penízuv počet uložili a že sa tak aj do psoti vrážajú, to haním, ale že predce o svého učeňá veci túžá  a jsú pečliví, to zrozeňe mlúvíc, ňetupím. Péč tá a túžeňí jejích v sebe ňejsú zlé, buďto pre ňeporádnú svú velkosť (na spra-vedlivú pak našú víru prehlídajíc i pre jinšé) aj tupeňá hodné jsú.

Chiba táto, abi sa na naších chiťila, ňeni strach, abi takto ňezhrešili, abi daremné a sebe škodlivé útrati ňečiňili, abi zbi-tečňe ňevinakladali, radňéj ništ ňevinakladajú, žádnéj útrati ňečiňá."

„Takové kosťeli", mlúvil Van Stiphout, „pozadvíraťi a od boskích v ních službí prestaťi bi bilo najlepšé, z takíchto farních domuv faráruv preč vzíťi a žádního jinšího, dokúď slušný stánek ňebuďe vistaven, ňedaťi bi bilo najosožňejšé ke karháňí patrónuv:. Nabudli bi dobrího rozumu a dobréj vúle. Mezitím stála nádej i o temto: Dá Búh, že pod včilejším vaším krajini vladárem i kosťeli i fári svedčňejšéj budu vihlídaťi.

Po temto meli odjíťi, ale i čas sa v horšosť premeňil i farár jích k svému skrz zmlúváňí rozebráňú zdržal. Zustali techdi a mezi jinšími, kterími až do poledňa čas strávili, rečámi bilo, jako on ňezdravý, aj kďiž zdravý jest, múže dostatečňe nad poručením svéj opatrnosťi verními strážiťi, neb otázaný, kolik osad má ve fáre. „Ďevaťenácť", praví, „dcér na toliko vrchéch postaveních, dvacátú pak túto matku."

„Juž čo činíš, bratre", mlúvil Van Stiphout, „kďiž ta k ňemocním na víc strán volajú? Ano, kterák toliký lid hodňe aj vi-naučovaťi stačíš, ponevaďž dokonalím duchovním riďitelum ňeňi dosť, že s kazatedlňice každý svátek kričá, že obecňe všem všec -     ki povinnosťi vihlasujú a vikladajú, než abi v svém svedomý o svéj pastírskéj pečlivosťi bili spokojení, osobitňe každího skusujú, každího sa vizvedajíc, či zná, čo znaťi musí anebo ňé.

Na toto jsíce jest kathechetické učeňí, neb tam skrz otázki a odlpoveďe i mladí i starí sa múžú náležiťe cvičiťi. Ale z mnohí-mi, jako napríklad u teba, abi toto hodňe konané v ďeň sváteč-ný ráno, kďiž aj spoveďe uslíchaťi a jinšé službi odbavuvaťi musíš, abi toto, pravím, hodňe konané bilo v deň svátečný ráno, ňepochopujem; abi pak sa oni popoledni zasék, nadevšecko tí, kterí v jinších osadách bívajú aneb v robotný ďeň pozbírali ke kathechisuváňí, ňeverím. Na túto techdi ňepriležitosť, na túto tak zjevnú ňemožnosť prihlídajíc, verní a dokonalí farári aj po doméch choďá, po doméch ze srdečním verních poťešením učá. Kterák to ti múžeš? Prečo pomocníka, spoluďelníka ňemáš?"

„Dobré, užitečné a spasitedlné bi bilo a ja bich takího rád mel, kďi bich ho míťi móhel", ríkal ňezdravý. „Ale ponajprv zďe na ňeho žádná mzda ňeni, s kteréj bi svú chóvu a oďev bral, ja pak, abich pravdu viznal, samího seba ťežce živím. Utrhnúl bich si ništmeňéj i z méj príliš skrovnéj mírnosťi ješťe a ješťe bich sa vícej dobrovolňe sám stáhnúl, podruhé ale, ňeňi dostanitedlný. Cirkevníkuv máme rídkích, setvi do znamenitej-ších osád vistačá, tak málo jích dosavád šťepili. Podobňe sa veci z reholníkmi má. I tito, biť bi jích dvakrát ješťe tolik bilo, všecki své kášteri bi musili prázdné zanechaťi, jestli bi k pomoci všem potrebu trpícím bratrum chceli vijíťi. Mezitím reholnici ňech sebe zustanú, dokúď asnaď lepšéj ve všem budú cvičení. Z dávnej skuselosťi jsem naučen, že sveťejšé jest bez ních nežli s nimi.

V takémto techdi postaveňí, čož jinšé musím, jak čo múžem jeďiňe? Kolik má jeďinkího samího vláda dopúšťá, tolik čiňím, s teho ništ ňeviňechávám, ňezaňedbávám. Kďiž ňekam iďem a náhléj práce ňemám, kďe keho postávajícího nalézám, s tím postojím. Čaisto po doméch, často po poli choďím s tím umíňe-ním, abich z ďítkámi doma, které ješťe ven ňevicházajú a tata, mama lepcú, aj jedního Boha leptať, dokúď sa ho svedčňe jmenuvať ňenaučá; které pak juž venku lichvu pasú, ti sa ja hrubším pdkrmem pásťi usilujem, po pažiti s nimi posedávajíc. Čo sa ňezdravích dotíče, to bez pochibi najťeškejšá jest práca, v chorobňejšé nadevšecko roka časi, kďiž jích v jednej ďeďiňe vícéj leží. Celé dňi ňekdi, celé noci behám a setvi z jedním každím jen aj z najmenšú pobožnosťú svátosťi odbavujem. Kďe pak zústává potešitedlné dúchovné zmlúváňí?! Neb čím pospešňejšéj od jedního k druhímu musím uťekaťi. Jestliže ňekdo dlžšéj žije

a ja vetšého zaňeprázdňeňá ňemám, vtedi sa ovšem k takímu navracám, ale predce ňekedi pripadá, že bez techto ňekterý a ňekterý aj bez svátosťí zemírá, kďiž totižto ja jinďe jsem a tenkrát jinam volaný bívám, aneb kďiž jích v jeden čas vícéj ňe bezpečňe políhá. V takovú príhodu biť bich i krídlá mel, ňemóhel bich ta doleťiťi.

Kdo techto v ten čas príčina jest, ňech sveta správci súďá. Ja, co mi možné jest, ňepúšťám, kolik stačím, tolik pracujem v povinnosťi mojéj a s tím mé svedomý kojím, ťeším."

„Tvé ti jsíce svedomý (mlúvil Van Stiphout) skojiťi, spoko-jiťi múžeš, ale čož to k obecnému dobrému? Jen bi také fári neb na víc fár poďelené neb svími kaplánmi zaopatrené musili biťi. A dobrá náďej slišaťi jest, že i o temto jest pečlivý vladár kraju, že aj túto odkúďkoliv vivírajícu chibu on chce napraviťi."

„Ňech nám tú milosť, ten dar nebe skrz ňeho zešle! Za tím bez přestáňí všecci dobrí vzdíchajú", odpovídal ňezdravý, „a majú za čím zajisťe vzdichaťi. Neb nad to, že bi poručený sebe lid náležiťe opatruvali, jak mnoho z jinšéj stráni obecnéj dokonalosťi cirikevníci ňespomáhali! Ďiví sa svet, prečo v kraji temto od cirkevníkuv tak málo kníh na svetlo pochází, prečo oni ume-ňí svoje skrz písmá ňevihlasujú a potomkum k jejich vinaučo-váňú a k svéj pochvalnéj památce ňezanechávajú. Prečo? – Jsú jsíce jiinšé a jinšé u jinších a jinších príčini, ale u jedních jeďiňe duchovné toto tak stálé a ňepretrhnuté okolo svích verních zaňeprázdňení jest. Však mnozí mnohokrát ťešce hoďinu k ňejakému breviára odmrmáňú nacházajú, čítaťi ňemúžú; šťestliví jsú ješťe, jestli čo sa jakž mláďenci v školách učili, ňepozabívajú, tenkrát ješťe za múdrích a v knihách zbeh-lích pokladaní bívajú.

Mezi tímto prišél čas poledňa a kuchárka, co podle možnosťi prichistala, počala predkladaťi, kďiž prám aj bradiholec do svetnice vkročil. Začuduval sa Van Stiphout, čo bi takový tam chcel, kďiž, jaký on remeselník jest, slišal a pilňe pohlídal, či sa neb holiťi dá ňemocný, anebo ňejakú zevnitrnú bolesť, ranu ukáže, kterú bi tento vázaťi musil, ponevaďž ňeomílňe znal tenž Van Stiplhout, že jsú predce ňekterí všaďe, jenž pomimo strúháňá bradi aj k zevnitrnému ťela obražeňú sa rozumá, všeliké smoli lepiťi veďá, ale že bi sa v kraji temto ten liduv stav aj na vnitrních nemocí uzdravuváňí bral a jako turecký hekim i barvíra i felčíra i lekára i apothekára službu sám jeďinký odbavu-val, to sa ňenamníval, až kďiž tovariš cesti o tem ujisťil, který   aj príčinu tak mnohého umeňá doložil, že totižto po stranách tích príliš málo opravďivích lekáruv jest; v stu aj dvúch stéch osád jestli jedního jest viďeťi, poneváďž jedního toliko stoličný okršlek drží. A preto, že v takém úťisku bradiholci všecko, čo na a v človeku ňezdravé jest, hojiťi musejú.

„Takíto techdi mnohem učeňejší majú biťi nežli ti, kterí ho-lími lekármi slujú", reknúl Van Stiphout. – Potem pak pozo-ruvali, čo za ňedúživosť skusí a poví biťi.

Ale on vtedi ňemnoho čiňil. Dotknúl sa na rameňe žili, na jazik pohlédnúl, jakú stolicu má, sa tázal a k zastretímu stolu prisednúl. Totižto svúj on prv žalúdek musil léčiťi, který hla-dovú hodomku trpil. Teplý paraxismus dostanúc, mnoho počal dle običaja lekáruv viprávaťi a všeliké, které on skusil a uzdra-vil, nemoci vikladaťi. Oni pak mu chvílámi proťi tímž od ňeho skusením a uzdravením nemocám k rozveseleňí ňezdravího následujíce rádki nadhazuvali:

O líku sedláka:

Zimnicu svú sedlák skrz pivo, pálené

A fajku odehnal, lekár ňebiť možné

Prisahal. Ale bárs možné jest, bár ňé, Lík jeho bil fajka, pivo a pálené.

Na lekáruv o melancholii:

Verá lekári, že človek do melanchólie pre černožltnosť vpadá.

To pak odtúď bívá, kďiž kdo prázdnosť v mešťeku svém badá.

Nech prijmú a skusá lekári raddu:

Tímto ňech penežné recipe dávajú,

Nech zlaté,  stríbrné flajstri prikladajú;

Povstanú patienti z nemoce svojej A čím dosis buďe hojňejšá, skorej. Uviďá v experimenťe lekári pravdu.

O jméňe lekáruv:

Máťe -moc nad nami. lekári, jako Búh, Skrz vás bívá vihnan, nebo nechan náš duch, Ze smrťú, životem naším tak vláďeťe, Že nás vždi do hrobu, kďiž chcete, klaďeťe. Nás umoriť ňesmá aj najvetšé prává, Jestli svedkuv ňeňi, kterí hrích náš pravá; Vám ňejsú svedkové a hrích náš potrebný, Dosť jest, kďiž umeňá neb vúle vám ňeňi; Tenkrát nás trháťe, mrskáťe, chladíťe, Sušíťe, ťeplíťe, hrejeťe, paríťe. Hlad vlčí a žížen pípcovú trpíme, Jesť, piť, bár bi strovil žalúdek, nesmíme. Jestli pak čo dáťe, jsú hnusné pohári Aneb (vi to znáťe) z jákích slív lekvári. Tími po ližicách zatúď nás krmíťe, Dokúď dušu k chrbtu zcela prilepíťe. A vtedi ríkáťe, že jsme ňemóhli žiť, Pravda jest: jen že to pre vás musilo biť. Juž pre líki také sa vás vždi lekáme, A lekáruv z leku, ňé z líku voláme.

Rozďíl mezi lékármi a apothekármi:

Prepisovať jest lekáruv, Lík schistať  apothekáruv; Tamten zabiť rozkazuje, Tento rozkaz viplňuje:

Čo dobré jích, mislíš, rozďeluje?

Na lekára hráča:

Znáš odehnať ňemoc, ale znáš aj život odehnať, A to činíš ríchle, bi jsi sa ďlž móhel hrať O patienta tvého blahoslaveního, Neb ho ňenecháváš dlho ňezdravího.

Čo bi na lekáruv mimo lekárstva svedčilo: Musilib' lekári aj jinšú česť míťi, Musilib' lekári aj hrobármi biťi. Ješťe víc! Musilib' stáťi nad márámi, Skúkať, vlasi trhať., bedákať z babámi. Ňech bi, kterích z sveta zlostňe visúžili, Tím aspoň naposled takto poslúžili.

Posledné bilo na felčíra:

Vojnu li, či pokoj mám žádaťi?

V krvavích, či hnojovích ranách sa papraťi?

. . . . . .  jedno mi jest všecko,

I Mars i Venus mi naplňuje vrecko.

Ništ jinšího na vše toto ňeodpoveďel prítomný bradiholec, jak: „Ja", praví, „ňevím, prečo nanás po všeckí veki liďé tak hrčá, prečo nás tak vipisujú, tak sa nám posmívajú? Snaď že všech vždicki ňeuzdravujeme? Kďi bi jme to činili, zákon smrťi bi musil biťi zrušený."

S tímto stali od stola a on k ňemocnému pristúpil, zas žilu (ale z meškanlivú juž pozornosťú) a na obidvúch jsíce ramenách chital, zas jazik kázal viplaziťi a podobné. Jako bi pak bil z techto všecko ňezdravý i s príčinú poznal, ništ sa ňetázal, čo ležícího bolí, na čo sebe sťežuje – než tuho smele na ňeho hle-ďíc, jakúsi 'materiu peccans anebž prekážejícú vlhkosť často spomínal a opakuval. „Táto, táto", praví, ,,kďi bi jen táto ne-bila!"

Nemóhel sa René zdržaťi, abi sa ho ňetázal, čo bi to za ma-tériu, čo sa vlchkosť bilo. Na čo on ríkal:

„Materia peccans jest matéria husto-rídká, krvavo-vodnatá, ťenko-masitá, vržlino-hnilá, kisnúco-hnojová, ňekdi čírná, ňekdi bílá, ňekdi plavá, brňavá, svetlá, modrá, zelená, žltá, kterák kedi paprsleki slúnca do ňéj zapírajú a jako kedi oka na ňu obráceňí v rozďílnú sa barvu meňí na pávového neb holubého perá spúsob.

Matéria táto jest ňebezpečná, škodlivá a čím okolostojíčnosťi, úduv človeka a jéj spúsobenosť ňespúsobeňejšé jsú, tím ňebez-pečňejšá, škodlivejšá jest, mnohokrát (však pred múdrím ňe-zdravím mlúvím, který sa ňeulekňe) aj smrtedlná. Chitá pak sa ňekdi krvi, ňekdi massa, ňekdi kosťí, ňekdi hrubších, ňekdi ťen-ších žil, vchází a vlívá sa juž do nóh, juž do rúk, juž do prsuv, juž do chrbetnéj kosťi, do tila a všaďe, kďe jen ňejaký žlábek k toku svému naléza. A odtúd jest potem žraňí brucha, hrmeňí okolo pupka, zacpaňí dichu, zadevreňí strevuv, rozpáleňí ledvin, rozliťí žlče, krč, podagra, chiragra, suchá nemoc anebožto hektika a phtysis, krvolej a krvomoč, slovem všecki ňeduži-vosťi človeka v téjž materii púvod, základ a počátek svúj majú.

Ale najňebezpečňejšá a najškodlivejšá jest tenkrát, kďiž sa do hlavi, do mozguv dostává. Vtedi, jestliže sa trepanizatia múdre nenaríďí, mozgi splesňejú, človek sa nebo blázni, nebo prám aj zemre."

René, tovariš cesti a Van Stiphout sebe jaziki hrízi od smíchu nad tímto tak vťipníim lekárskím umením, ale ňezdravý v stave ňebil, ňemóhel ho udusiť. Tak chutňe, hlasňe a silňe sa počal smáťi, že sa mu vnítrný vred (o ňemž dosavád lekár tento ništ ňeveďel) rozpučil, peccans materia viťékla a on potem hňedki lepšéj sa cíťil.

„Ďivné zajisťe lekárstvý", mlúvil Van Stiphout ,,a zcela po-dobné temu, kterím ležícího v hrdlovém vreďe ňekdi ňekterího rimanskího kardinála opica uzdravila. Táto kďiž služebníci o svého pána živoťe zúfajíc, všetko (kterák z kňezkím nadobi-ťím običaj jest) habali a hrabali, též ňečo chcela vzíťi, ale juž ništ ňepozustávalo krem jedního červeního širáka. Tento techdi na hlavu svú postavíc, odcházila. Čo pán uhleďnúc, buďto i sám o sebe žádnéj juž vícej nádeje ňemel, musil sa ništmeňéj nad potvorú zasmáťi a v smíchu sa mu zavaleňí hrdla prepusťilo, ňezemrel."

Obráťíc sa potem k felčírovi, podstrčil mu mzdu ríkajíc: „Ja-koliv jsi uzdravil, ale tijs' uzdravil a preto slušné jest, bijs' plat vzal. Zachovávaj, prosím, tento líčená spúsob, neb mnohích múdrích uzdravíš. Viprávaj všaďe tvú smíšnú lekárskú umelosť, budú sa nad ňu smaťi, pohňeš jím žalúdek, vivrhnú, čo v ňem neduživosť pričiňuje a tak predešlé své zdravý bez všech laxí-ruv, bez vipusťeňí užitečnéj mnohokrát krvi obsáhnú, víjďe z ťela obecná vaša materia peccans."

Ačkoliv sa ňemálo stiďil a haňbil, vzal ništmeňéj, čo sa mu podávalo, bradiholec a šél preč. Vtedi o lekáruv úraďe reč držali a Vaň Stiphout jsíce mlúvil:

„Tento liduv stav, který bi jináč po celém sveťe najpodcťi-vejší mel biťi, po celém sveťe najohavňejší a najposmešňejší bil a jest vždicki. Od mnohích národuv babi, kaťi a lekári do jed-ního potupního radu bili počituvaní, ňepripúšťali jích k svojí-mu stolu. Osobitňe jedali, píjali a z osoboitních rozďílních nádób Ano, kdo lekára ňekdi povolával (že svedectvá Seneki), najvet-šéj hanbi zustával vinníkem. Sokrates u Plátona rozkázal, abi lekári nebili rozmnožuvaní. Rimiaňi za. času Káta censorskího lekáruv ňé z .mesta toliko, než aj z celéj vlaskéj zeme vihnali. Lakonšťí, Baibilonšťí, Aegipšťí, Lusitánšťí, kterák Strábo a He-rodot spisujú, lekáruv ňikdi neprijímali. Prečo? Ňé pre jinšé totižto, jak, že kďiž bi lekári najužitočňejší a najosožňejší musili biťi svetu, lekári jsú svetu hrube škodliví skrz svú v svéj povinnosťi neb ňeumelosť neb ňedbanlivosť. Uznajme jsíce, že le-kára takího naléznúťi, s kterího rúk bi každý vždi ozdravil, bilo bi ňé Hippokratesa, Galéna, Avicennu, Rasisa, Averroisa aneb kehokoliv jiního, než samího Boha míťi. Právem spíval Ovídius:

Né vždi v lekárovi, abi ňezdravý z posťele povstal, záleží.

Nebo ponajprv jedního-každího človeka, kterího chce líčiťi, zrozeňí a zvláštné ťela jeho zložeňí zúplna bi musil znaťi. Mu-sil bi znaťi po druhé spravedlivú nemoce príčinu, kterú ňezdravý zrídka ví zjeviťi a kterú jestli lekár nezná, ňéjen ňeodháňí panujícú, ale i novú stvoruje nemoc. K temu po treťí všecki ňe-moce a nemocního okolostojičnosťi bi musil jasňe vždi viďeťi, jakžto čas, príbitek, opatruváňí ležícího a tak dalšéj, ponevaďž s techto mnohokrát víc zlobi nežli z koreňa nemoce pochází. Juž (abich ništ o náležitém v prepisuváňí líkuv umení, ništ o dobrém zelín, zrn, koreňuv, vód znáňí nepoveďel) hojnú a dokonalú i techto toliko známosť míťi mnoho znamená, mnohé dobrích kníh čítaní, mnohá skúsenosť a v oibidvojem temto ňé obecná múdrosť jest potrebná, abi ňikďe ňechibil.

A z téj pričini, že sa ňemocný k svému vždi zdravú ňenavra-cá, to ňé lekárovi vždicki má biťi za hrích pokladano, nadevšec-ko jestliže nemocný ani ňechce tími líkmi a tak nažívaťi, které a kterák lekár prepisuje.

Ale z techto, že ňekdi totižto aj proťi najmúdrejšému lekára umňeňu zlý víchod povstáva, že všecki i najobhlídňejšé pro-stredki proťi zlosťi ništ ňeprospechujú, z techto, pravím, nena-sleduje, abi jsme každé lekára z nemocními zacházeňí za vťipné a rozumné viznávali, abi jsme všaďe s nimi ríkali, že nezdravý v tej jistéj, do kteréj upadnúl, nemoci .musil zemríťi, že ho žádné líki nemohli skrísiťi, ňé, neb toto jest obecná jejích vímluva, aj kďiž ňekeho rovno zabijú. Totižto: poneváďž chabá jejích bívá do zeme (kterák Sokrates mlúví) zakopaná a poneváďž, kterích zmárňili, z druhího sveta sa ňenavracajú, abi svedectvý o svém léčeňí mohli vidaťi, oni, jaké chcejú, také dávajú pričiní, že za-hinuli. Zrozeňá útlosť, ňeduživosťí zlosť, povetrá nakazenosť prednášajú, své lekárske prostredki ňebiťi zázračné, seba jen lekáruv a ňé bohuv biťi, uzdravitedlních mócťi uzdraviťi, ale ňé rnrtvích zbuďiťi ríkajú. Často i mrtvích lajú a jím samím smrťi príčinu ukladajú, že ňechceli poslúchnúťi, že nebili mírni, že zlú svú chuť nasleduvali, že jedli a pili, čo ňemusili a čo musili, to vilívali. Takto sa običajňe očisťujú, takto ruki své od skazení človeka unúvajú, kďiž rnezitím až velice pravé jest, že skazili, že skinožili a pred časem na vecnosť vihnali.

Mohli bi zajisťe choraví z jakkoliv tuhích a prudkích choroby povstaťi, aj jakkoliv ťešké nech jest lekárske umení, nech bi jen do lekárskeho umeňá učiteli a učedlníci jeho hlbšéj a častejšéj chceli vhlídaťi, ale v temto záleží najzlostňejšá chiba, v temto préstupek, pre který n:a nich hodňe škamrano bívá. Prezrime ňekolik običajnú jejích umelosť a uviďíme, v cem a kolik hrešá.

Najprv školské jejích učení jaké jest? – Chudobního spravdú verme biťi teho theologa anebž Boha a boskích vecí vikladatela, který víc ňeví jak spameťi, čo učitel jeho do kniški pospisuval, reptaťi. Nikdi taký kacírum a pohanum hlavi nepotlačí. Tak aj lekár ňikdi z umením tím (krém príhodné slepe), které mu gra-duatný (poveďme schodný anebo krokový) doktor ví a preči-tuje, ňebuďe prospechuvaťí. Ačkoliv i podobenstvý toto krivé jest, neb theolog biť bi ništ víc ňeveďel, jak čo od učitela slišal, dosťi bi predce bilo, abi ňé seba toliko, ale i druhíh, prinajméň hlúpejších, od dúchodních rán móhel hájiťi a hojiťi; spomnen&ea