2. Církev během staletí věrně hlásala Ježíšovo evangelium a vydávala o něm svědectví. Na konci druhého křesťanského tisíciletí je však toto poslání ještě vzdáleno svému naplnění. Proto je dnes více než kdy jindy aktuální volání apoštola Pavla o misionářském závazku každého pokřtěného: "Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal" (1 Kor 9,16). Tím se vysvětluje zvláštní pozornost, kterou učitelský úřad věnoval motivaci a podpoře evangelizačního poslání církve, především ve vztahu k náboženským tradicím ve světě.
Koncilní deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím bere v úvahu hodnoty, které tyto náboženské tradice dosvědčují a nabízejí lidstvu, a s otevřeným a kladným přístupem tvrdí: "Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi" . Úsilí církve hlásat Ježíše Krista "cestu, pravdu a život" (Jan 14,6) pokračuje v této linii a dnes využívá i praxe mezináboženského dialogu, který jistě nenahrazuje, nýbrž doprovází missio ad gentes, kvůli onomu "tajemství jednoty", z něhož "vyplývá, že všichni lidé, kteří jsou spaseni, mají, byť rozdílným způsobem, účast na témž tajemství spásy v Ježíši Kristu, skrze jeho Ducha". Takový dialog, který je součástí evangelizačního poslání církve, znamená chápavý postoj, vztah vzá-jemného poznávání a obohacování v poslušnosti pravdě a při respekto-vání svobody.