6. Teze o
omezeném, neúplném a nedokonalém charakteru
zjevení Ježíše Krista, jež by bylo v
komplementárním vztahu se zjevením
přítomným v jiných náboženstvích,
odporuje tudíž víře církve.
Základní důvod tohoto tvrzení by se tedy
zakládal na faktu, že pravdu o Bohu v její úplnosti a
celistvosti nemůže postihnout a ukázat
žádné historické náboženství, a
tedy ani křesťanství, ba ani Ježíš Kristus.
Tento postoj radikálně protiřečí
předcházejícím tvrzením víry, podle
nichž je v Ježíši Kristu plné a
dovršené zjevení spásonosného tajemství
Boha. Proto subjektem slov, skutků a celé historické
události Ježíše, přestože jsou jako
lidské skutečnosti omezené, je božská osoba
vtěleného Slova, pravého Boha a pravého
člověka, takže v sobě nesou definitivnost a úplnost
zjevení Božích spásonosných cest, i když
hloubka samotného božského tajemství
zůstává transcendentní a nevy-čerpatelná.
Pravda o Bohu není zrušena nebo zmenšena, tím že
je vyjádřena lidským jazykem. Naopak
zůstává jedinečná, plná a
dovršená, protože ten, kdo mluví a jedná, je
vtělený Boží Syn. Proto víra vyžaduje, aby
se vyznávalo, že Slovo učiněné tělem, v
celém svém tajemství, jež sahá od
vtělení po oslavení, je skutečným, byť
sdíleným pramenem a dovršením veškerého
spásonosného zjevení Boha lidstvu a že Duch
svatý, který je Duchem Krista, naučí apoštoly a
skrze ně celou církev všech dob této "celé
pravdě" (Jan 16,13).
|