7. Patřičnou
odpovědí na Boží zjevení je
"poslušnost víry" (srov. Řím 1,5;
Řím 16.26; 2 Kor 10,5-6), jíž se člověk
svobodně odevzdává Bohu tím, že se “rozumem i
vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu” a
dobro-volně přijímá zjevení, které dal
Bůh" . Víra je dar milosti: "K tomu, aby se nám
dostalo této víry, je potřebná
předcházející a pomáhající
Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby
se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak
a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili
v pravdu.»"
Poslouchat ve víře znamená přijmout pravdu Kristova
zjevení, zaručenou Bohem, který je pravda sama.
"Víra je především osobní
přilnutí člověka k Bohu; a zároveň neodlučně
je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil."
Víra je tedy "Boží dar" a
"nadpřirozená ctnost", kterou vlévá
Bůh", zahrnuje dvojí přilnutí: k Bohu,
kterého zjevuje, a k pravdě, kterou zjevuje, na základě
důvěry věnované osobě, která ji tvrdí.
Proto "nesmíme věřit v nikoho jiného než jen
v Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého".
Musí se tedy pevně zastávat rozlišení mezi
teologální vírou a přesvědčením v
jiných náboženstvích. Je-li víra
přijetím zjevené pravdy v milosti, jež "dovoluje vstoupit
do hlubin tajemství a pomáhá, abychom mu
přiměřeně porozuměli", věroučné
názory v jiných náboženstvích jsou souhrnem
zkušenosti a myšlení, jež tvoří poklady
lidské moudrosti a nábožnosti, které člověk
při svém hledání pravdy vymyslel a uskutečnil ve
svém vztahu k Božskému a k Absolutnímu. V
současných úvahách vždycky
nedochází k takovémuto rozlišení, a proto se
často ztotožňuje teologální víra, jež
je přijetím pravdy zjevené Trojjediným Bohem, s
věroučnými názory jiných
náboženství, které jsou náboženskou
zkušeností, jež teprve hledá absolutní pravdu a
dosud postrádá souhlas s Bohem, který se zjevuje. Toto je
jeden z důvodů, který vyvolává tendenci ke zmenšování,
ba někdy i smazávání rozdílů mezi
křesťanstvím a jinými náboženstvími.
|