8. Razí si cestu
i domněnka, že posvátné texty jiných
náboženství mají inspirovanou hodnotu. Jistě, je
třeba uznat, že některé prvky v nich jsou ve
skutečnosti nástroji, jejichž prostřednictvím
mnozí lidé během staletí mohli a ještě dnes
mohou živit a uchovávat svůj náboženský
vztah k Bohu. Proto když 2. vatikánský koncil uvažuje o
způsobech chování, o pravidlech a naukách
jiných náboženství- jak bylo shora uvedeno -
tvrdí, že "ačkoliv se v mnohém
rozcházejí s tím, co ona (církev)
věří a k věření předkládá,
přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje
všechny lidi".
Církevní tradice však vyhrazuje označení
inspirované texty kanonickým knihám Starého a
Nového zákona, protože jsou inspirovány Duchem
svatým. Dogmatická konstituce o Božím zjevení
2. vatikánského koncilu přejímá tuto tradici a
učí: "Svatá matka církev totiž
považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak
Starého, tak Nového zákona se všemi jejich
částmi za posvátné a kanonické, protože
jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z
vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2
Petr 1,19-21; 3,15-16) a jako takové byly církvi
předány". Takové knihy "učí
spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl
mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši
spásu."
Protože však Bůh chtěl k sobě povolat všechny
národy v Kristu a chtěl jim sdělit plnost svého
zjevení a své lásky, nepřestává se
tolika způsoby zpřítomňovat "ne pouze jednotlivcům,
ale též národům v bo-hatství jejich
spirituality, která nalézá v
náboženstvích svůj přednostní a podstatný
výraz, i když obsahují «mezery, nedokonalosti a
bludy»". Tudíž posvátné knihy jiných
náboženství, které opravdu živí a vedou
život svých přívrženců,
dostávají z Kristova tajemství ty prvky dobroty a milosti,
které jsou v nich přítomné.
|