15. Nezřídka
se v teologii navrhuje neužívat výrazů jako
"jedinečnost", "univerzálnost",
"absolutnost". Jejich užívání údajně
vzbuzuje dojem, že se význam a hodnota spásonosné
události Ježíše Krista vůči jiným
náboženstvím přehnaně zdůrazňují.
Ve skutečnosti zmíněné výrazy jednoduše
vyjadřují věrnost zjevenému faktu vzhledem k tomu,
že před-stavují rozvoj samotných pramenů
víry. Vždyť společenství
věřících již od počátku
přiznávalo Ježíšovi takový význam
pro spásu, že pouze
on, jako Boží Syn, který se stal člověkem, byl
ukřižován a vstal z mrtvých, má skrze
poslání, jež dostal od Otce, a v síle Ducha
svatého za cíl darovat zjevení (sr Mt 11,27) a
božský život (srov. Jan 1,12; 5,25--26; 17,2) celému
lidstvu a každému člověku.
V tomto smyslu můžeme a musíme říci, že
Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho
dějiny zvláštní a jedinečný význam,
hodnotu, vlastní pouze jemu, výlučnou, všeobecnou a
absolutní. Vždyť Ježíš je Boží
Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech. 2.
vatikánský koncil shrnul toto povědomí víry a
učí: "Boží Slovo totiž, skrze něž
všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako
dokonalý člověk - všechny spasilo a celé
veškerenstvo znovu spojilo pod jednu hlavu. Pán je cíl
lidských dějin, bod, v němž se sbíhají
tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení,
radost všech srdcí a naplnění všech jejich
tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil
a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem
živých i mrtvých." Právě tato
jedinečnost Kristova mu propůjčila absolutní a
univerzální význam, takže on, který sám
je částí dějin, je zároveň středem i
cílem dějin: "Já jsem alfa i omega, první a
poslední, začátek i a konec (Zj 22,13)."
|