VI.
CÍRKEV A NÁBOŽENSTVÍ VE VZTAHU KE SPÁSE
20. Z toho, co bylo
shora připomenuto, vyplývají také některé
nezbytné body pro směr, kterým se musí vydat
teologická reflexe, aby prohloubila vztah církve a náboženství
ke spáse.
Především je nutno pevně věřit, že
"putující církev je nutná ke spáse.
Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke
spáse a on se pro nás stává
přítomným ve svém těle, církvi. On
sám výslovným zdůrazněním nutnosti
víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň
i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem
jako branou". Toto učení se nesmí stavět do
protikladu s univerzální spásonosnou vůlí
Boží (srov. 1 Tm 2,4); proto "je nutno mít stále
na paměti obě tyto pravdy - skutečnou možnost spásy
danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve
pro tuto spásu".
Církev je "všeobecná svátost spásy",
protože je vždy tajemně spojena s Ježíšem
Kristem, Spasitelem a svou hlavou, je mu podřízena a v
Božím plánu má nezbytný vztah ke spáse
každého člověka. Pro ty, kdo nejsou formálně
a viditelně členy církve "je spása v Kristu
úměrná milosti, která je sice formálně
nezačleňuje do církve - i když tajemným
způsobem jsou s ní již spojeni - ale
přináší jim přiměřeným
způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato
milost přichází od Krista, je ovocem jeho oběti a je
darována Duchem svatým". Má vztah k církvi,
která "odvozuje svůj původ z poslání Syna a
z poslání Ducha svatého podle plánu Boha
Otce".
|