21. Co se týče způsobu, jakým
spásonosná Boží milost přichází k
jednotlivým nekřesťanům, milost, která je
vždy dávána skrze Krista v Duchu a má tajemný
vztah k církvi, omezil se 2. vatikánský koncil na
tvrzení, že ji Bůh dává "cestami,
které jsou známy jen jemu". Teologie se snaží
toto téma prohloubit. Takovou teologickou práci je třeba
povzbuzovat, protože je nepochybně užitečná pro
růst pochopení spásonosných Božích
plánů a cest k jejich uskutečnění.
Nicméně z toho, co zde bylo připomenuto o
prostřednictví Ježíše Krista a o
"zvláštním jedinečném vztahu",
jaký má církev k Božímu
království mezi lidmi, jež je v podstatě
královstvím Krista všeobecného Spasitele, je
jasné, že by odporovalo katolické víře
považovat církev za jednu z cest spásy vedle cest,
které představují jiná náboženství
a které by doplňovaly církev, dokonce by se jí
podstatně vyrovnaly, pokud by spolu s ní směřovaly k
eschatologickému Božímu království.
Různé náboženské tradice zajisté
obsahují a poskytují prvky zbožnosti, které
pocházejí od Boha, a jsou součástí toho, co
Duch působí "v srdcích lidí, v
dějinách národů, v kulturách a
nábožen-stvích". Vždyť některé modlitby
a některé obřady jiných náboženství
se mohou skutečně stát evangelní přípravou,
nakolik jsou příležitostí a výchovou, ve
které je lidské srdce podněcováno k tomu, aby se
otevřelo Božímu působení". Nemůže
jim však být přikládán božský
původ a spásonosná účinnost "ex opere
operato", jež je vlastní křesťanským
svátostem. Na druhé straně nelze přehlížet
skutečnost, že některé obřady jsou pro svou
závislost na pověrách nebo jiných omylech pro
spásu spíše překážkou.
|