22. Příchodem Ježíše Krista Spasitele se podle Boží vůle církev založená Kristem stala nástrojem spásy pro celé lidstvo (srov. Sk 17,30--31). Tato pravda víry nic neubírá na skutečnosti, že církev má ke světovým náboženstvím upřímnou úctu, zároveň však radikálně vylučuje indiferentistické smýšlení proniknuté "náboženským relati-vismem, jenž vede k domněnce, že “jedno náboženství má stejnou platnost jako druhé”. Je-li pravda, že stoupenci jiných náboženství mohou dostávat Boží milost, je také jisté, že objektivně se nacházejí v situaci závažného nedostatku ve srovnání se situací těch, kteří mají v církvi plnost spásonosných prostředků. Nicméně je třeba připo-menout všem synům církve, "že své vynikající postavení nemají připi-sovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, pak nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji". Pak je tedy pochopitelné, že církev plněním Pánova příkazu (sr Mt 28,19-20) a jako požadavek lásky ke všem lidem "hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je “cesta, pravda a život” (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou".
Misijní činnost ad gentes si i v mezináboženském dialogu "uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost". Vždyť "Bůh «chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy» (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská". Proto dialog, i když je součásti evangelizačního poslání, je pouze jednou z akcí církve v její misii “ad gentes”. Rovnocennost, jež je předpokladem dialogu,
se vztahuje na rovnocennou osobní důstojnost stran, nikoli na doktrinální obsahy, a tím méně na Ježíše Krista, Boha, který se stal člověkem, v porovnání se zakladateli jiných náboženství. Vždyť církev, vedená láskou a úctou ke svobodě, se musí na prvním místě zasazovat o to, aby hlásala všem lidem pravdu, kterou definitivně zjevil Pán, a aby hlásala, že pro plnou účast na společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým je nutné obrátit se k Ježíši Kristu a křtem a ostatními svátostmi přilnout k církvi. Ostatně jistota, že Bůh chce spasit všechny lidi, nijak nezmenšuje, ale spíše zvětšuje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení k Pánu Ježíši Kristu.