6. Teze o omezeném, neúplném a nedokonalém charakteru zjevení Ježíše Krista, jež by bylo v komplementárním vztahu se zjevením přítomným v jiných náboženstvích, odporuje tudíž víře církve. Základní důvod tohoto tvrzení by se tedy zakládal na faktu, že pravdu o Bohu v její úplnosti a celistvosti nemůže postihnout a ukázat žádné historické náboženství, a tedy ani křesťanství, ba ani Ježíš Kristus.
Tento postoj radikálně protiřečí předcházejícím tvrzením víry, podle nichž je v Ježíši Kristu plné a dovršené zjevení spásonosného tajemství Boha. Proto subjektem slov, skutků a celé historické události Ježíše, přestože jsou jako lidské skutečnosti omezené, je božská osoba vtěleného Slova, pravého Boha a pravého člověka, takže v sobě nesou definitivnost a úplnost zjevení Božích spásonosných cest, i když hloubka samotného božského tajemství zůstává transcendentní a nevy-čerpatelná. Pravda o Bohu není zrušena nebo zmenšena, tím že je vyjádřena lidským jazykem. Naopak zůstává jedinečná, plná a dovršená, protože ten, kdo mluví a jedná, je vtělený Boží Syn. Proto víra vyžaduje, aby se vyznávalo, že Slovo učiněné tělem, v celém svém tajemství, jež sahá od vtělení po oslavení, je skutečným, byť sdíleným pramenem a dovršením veškerého spásonosného zjevení Boha lidstvu a že Duch svatý, který je Duchem Krista, naučí apoštoly a skrze ně celou církev všech dob této "celé pravdě" (Jan 16,13).