7. Patřičnou odpovědí na Boží zjevení je "poslušnost víry" (srov. Řím 1,5; Řím 16.26; 2 Kor 10,5-6), jíž se člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se “rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu” a dobro-volně přijímá zjevení, které dal Bůh" . Víra je dar milosti: "K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.»"
Poslouchat ve víře znamená přijmout pravdu Kristova zjevení, zaručenou Bohem, který je pravda sama. "Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu; a zároveň neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil." Víra je tedy "Boží dar" a "nadpřirozená ctnost", kterou vlévá Bůh", zahrnuje dvojí přilnutí: k Bohu, kterého zjevuje, a k pravdě, kterou zjevuje, na základě důvěry věnované osobě, která ji tvrdí. Proto "nesmíme věřit v nikoho jiného než jen v Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého".
Musí se tedy pevně zastávat rozlišení mezi teologální vírou a přesvědčením v jiných náboženstvích. Je-li víra přijetím zjevené pravdy v milosti, jež "dovoluje vstoupit do hlubin tajemství a pomáhá, abychom mu přiměřeně porozuměli", věroučné názory v jiných náboženstvích jsou souhrnem zkušenosti a myšlení, jež tvoří poklady lidské moudrosti a nábožnosti, které člověk při svém hledání pravdy vymyslel a uskutečnil ve svém vztahu k Božskému a k Absolutnímu. V současných úvahách vždycky nedochází k takovémuto rozlišení, a proto se často ztotožňuje teologální víra, jež je přijetím pravdy zjevené Trojjediným Bohem, s věroučnými názory jiných náboženství, které jsou náboženskou zkušeností, jež teprve hledá absolutní pravdu a dosud postrádá souhlas s Bohem, který se zjevuje. Toto je jeden z důvodů, který vyvolává tendenci ke zmenšování, ba někdy i smazávání rozdílů mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími.