8. Razí si cestu i domněnka, že posvátné texty jiných náboženství mají inspirovanou hodnotu. Jistě, je třeba uznat, že některé prvky v nich jsou ve skutečnosti nástroji, jejichž prostřednictvím mnozí lidé během staletí mohli a ještě dnes mohou živit a uchovávat svůj náboženský vztah k Bohu. Proto když 2. vatikánský koncil uvažuje o způsobech chování, o pravidlech a naukách jiných náboženství- jak bylo shora uvedeno - tvrdí, že "ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona (církev) věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi".
Církevní tradice však vyhrazuje označení inspirované texty kanonickým knihám Starého a Nového zákona, protože jsou inspirovány Duchem svatým. Dogmatická konstituce o Božím zjevení 2. vatikánského koncilu přejímá tuto tradici a učí: "Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16) a jako takové byly církvi předány". Takové knihy "učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu."
Protože však Bůh chtěl k sobě povolat všechny národy v Kristu a chtěl jim sdělit plnost svého zjevení a své lásky, nepřestává se tolika způsoby zpřítomňovat "ne pouze jednotlivcům, ale též národům v bo-hatství jejich spirituality, která nalézá v náboženstvích svůj přednostní a podstatný výraz, i když obsahují «mezery, nedokonalosti a bludy»". Tudíž posvátné knihy jiných náboženství, které opravdu živí a vedou život svých přívrženců, dostávají z Kristova tajemství ty prvky dobroty a milosti, které jsou v nich přítomné.