15. Nezřídka se v teologii navrhuje neužívat výrazů jako "jedinečnost", "univerzálnost", "absolutnost". Jejich užívání údajně vzbuzuje dojem, že se význam a hodnota spásonosné události Ježíše Krista vůči jiným náboženstvím přehnaně zdůrazňují. Ve skutečnosti zmíněné výrazy jednoduše vyjadřují věrnost zjevenému faktu vzhledem k tomu, že před-stavují rozvoj samotných pramenů víry. Vždyť společenství věřících již od počátku přiznávalo Ježíšovi takový význam pro spásu, že pouze
on, jako Boží Syn, který se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, má skrze poslání, jež dostal od Otce, a v síle Ducha svatého za cíl darovat zjevení (sr Mt 11,27) a božský život (srov. Jan 1,12; 5,25--26; 17,2) celému lidstvu a každému člověku.
V tomto smyslu můžeme a musíme říci, že Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho dějiny zvláštní a jedinečný význam, hodnotu, vlastní pouze jemu, výlučnou, všeobecnou a absolutní. Vždyť Ježíš je Boží Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech. 2. vatikánský koncil shrnul toto povědomí víry a učí: "Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých." Právě tato jedinečnost Kristova mu propůjčila absolutní a univerzální význam, takže on, který sám je částí dějin, je zároveň středem i cílem dějin: "Já jsem alfa i omega, první a poslední, začátek i a konec (Zj 22,13)."