VI. CÍRKEV A NÁBOŽENSTVÍ VE VZTAHU KE SPÁSE

20. Z toho, co bylo shora připomenuto, vyplývají také některé nezbytné body pro směr, kterým se musí vydat teologická reflexe, aby prohloubila vztah církve a náboženství ke spáse.
Především je nutno pevně věřit, že "putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou". Toto učení se nesmí stavět do protikladu s univerzální spásonosnou vůlí Boží (srov. 1 Tm 2,4); proto "je nutno mít stále na paměti obě tyto pravdy - skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve pro tuto spásu".
Církev je "všeobecná svátost spásy", protože je vždy tajemně spojena s Ježíšem Kristem, Spasitelem a svou hlavou, je mu podřízena a v Božím plánu má nezbytný vztah ke spáse každého člověka. Pro ty, kdo nejsou formálně a viditelně členy církve "je spása v Kristu úměrná milosti, která je sice formálně nezačleňuje do církve - i když tajemným způsobem jsou s ní již spojeni - ale přináší jim přiměřeným způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato milost přichází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým". Má vztah k církvi, která "odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce".