21. Co se týče způsobu, jakým spásonosná Boží milost přichází k jednotlivým nekřesťanům, milost, která je vždy dávána skrze Krista v Duchu a má tajemný vztah k církvi, omezil se 2. vatikánský koncil na tvrzení, že ji Bůh dává "cestami, které jsou známy jen jemu". Teologie se snaží toto téma prohloubit. Takovou teologickou práci je třeba povzbuzovat, protože je nepochybně užitečná pro růst pochopení spásonosných Božích plánů a cest k jejich uskutečnění. Nicméně z toho, co zde bylo připomenuto o prostřednictví Ježíše Krista a o "zvláštním jedinečném vztahu", jaký má církev k Božímu království mezi lidmi, jež je v podstatě královstvím Krista všeobecného Spasitele, je jasné, že by odporovalo katolické víře považovat církev za jednu z cest spásy vedle cest, které představují jiná náboženství a které by doplňovaly církev, dokonce by se jí podstatně vyrovnaly, pokud by spolu s ní směřovaly k eschatologickému Božímu království.
Různé náboženské tradice zajisté obsahují a poskytují prvky zbožnosti, které pocházejí od Boha, a jsou součástí toho, co Duch působí "v srdcích lidí, v dějinách národů, v kulturách a nábožen-stvích". Vždyť některé modlitby a některé obřady jiných náboženství se mohou skutečně stát evangelní přípravou, nakolik jsou příležitostí a výchovou, ve které je lidské srdce podněcováno k tomu, aby se otevřelo Božímu působení". Nemůže jim však být přikládán božský původ a spásonosná účinnost "ex opere operato", jež je vlastní křesťanským svátostem. Na druhé straně nelze přehlížet skutečnost, že některé obřady jsou pro svou závislost na pověrách nebo jiných omylech pro spásu spíše překážkou.