|
37. Žádám
pak novou pastorační odvahu, aby křesťanská
společenství dokázala v rámci své
běžné pedagogiky vhodně a účinně
nabídnout věřícím svátost
smíření. Jak si jistě vzpomenete, v roce 1984 jsem
na toto téma napsal posynodální adhortaci Reconciliatio
et paenitentia, v níž byly shromážděny
plody práce biskupského synodu, který se touto
problematikou zabýval. Tehdy jsem vybízel, aby se za každou
cenu zamezilo krizi “smyslu pro hřích”, kterou pozorujeme v
současné kultuře. 23 S ještě
větším důrazem jsem však zval
věřící, aby znovu objevili Krista jako mysterium
pietatis – jako toho, v němž nám Bůh zjevuje
své soucitné srdce a skrze něhož nás se sebou plně
usmiřuje. Právě tuto Kristovu tvář je třeba
nově poznat prostřednictvím svátosti
pokání, jež je pro každého křesťana “obvyklá
cesta, jíž dosahuje odpuštění a
prominutí těžkých hříchů, jichž
se dopustil po křtu”.24 Když se zmíněný
synod zabýval tímto problémem, všichni vnímali
– zvláště v některých oblastech světa –
krizi této svátosti. Důvody, které
k podobné situaci vedly, dodnes nevymizely. Jubilejní rok,
charakte-rizovaný zvlášť mocným obratem ke
svátosti pokání, pro nás byl však
velkým povzbuzením, které nesmíme promarnit:
Jestliže mnozí lidé – a zvláště
mladí – přijali s užitkem tuto svátost, je
pravděpodobně nezbytné, aby se duchovní
pastýři vyzbrojili větší důvěrou,
tvořivostí a vytrvalostí, s jakou tuto svátost
prezentují a oceňují. Nejdražší bratři
v kněžské službě, nesmíme se
vzdát tváří v tvář současné
krizi! Pánovy dary – a svátosti patří k těm
nejvzácnějším – přicházejí od toho,
který dobře zná srdce člověka a je Pánem
dějin.
|