|
38. Nasadit
se s větší důvěrou při
plánování, které nás čeká, pro
takové pastorační úsilí, jež by
věnovalo dostatečný prostor osobní i společné
modlitbě, znamená respektovat podstatný princip
křesťanského vidění života: primát
milosti. Odnepaměti se duchovní život a samotná
pastorační činnost potýkají s velkým
pokušením: často si myslíme, že výsledky
závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat.
Jistě, Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí, a
proto nás zve, abychom do své služby pro Boží
království vložili všechny své rozumové i
praktické schopnosti. Ale běda když zapomeneme, že “bez
Krista nemůžeme dělat nic” (srov. Jan 15,5).
K této pravdě nás skutečně
vede modlitba. V ní si neustále uvědomujeme, že
všechno závisí na Kristu, na vztahu k němu, na
vnitřním životě a na svatosti. Nesmíme se divit,
že kdykoliv se tento princip nerespektuje, nemají
pastorační projekty úspěch a zanechávají
v srdci člověka pouze pocit neuspokojení. V takové
situaci prožíváme to, co prožili učedníci v
úryvku evangelia o zázračném rybolovu: “Celou noc
jsme se lopotili, a nic jsme nechytili” (Lk 5,5). To je okamžik
víry, modlitby a rozhovoru s Bohem, abychom otevřeli srdce
vlně milostí a dovolili, aby se na nás plně
projevila moc Kristova slova: Duc in altum! Při
tehdejším rybolovu vyslovil víru právě Petr: “Na
tvé slovo spustím sítě” (Lk 5,5). Dovolte
nástupci svatého Petra, aby vyzval na začátku tohoto
tisíciletí celou církev k tomuto úkonu víry,
jehož vyjádřením je obnovená snaha o modlitbu.
|