|
43. V
začínajícím tisíciletí před
námi stojí veliký úkol: Chceme-li být
věrní Božímu plánu a zároveň
odpovědět na hluboké touhy světa, musíme
učinit církev domovem a školou společenství.
Co to znamená konkrétně? Pokud bychom
zde ihned přešli k praktickým plánům,
dopustili bychom se omylu. Dříve než začneme
plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout
spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala
formačním základem všude tam, kde se formují
lidé a křesťané, kde jsou vychováváni
služebníci oltáře, zasvěcené osoby a
pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a
komunity. Spiritualita společenství znamená v prvé řadě
obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás
přebývá a jejíž jas máme zachytit
také na tváři bližních,
žijících kolem nás. Spiritualita
společenství znamená též schopnost vnímat
v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve
každého bratra ve víře jako někoho, kdo “mi
patří”, abychom dokázali sdílet jeho radosti i
utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho
potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké
přátelství. Spiritualita společenství
znamená dále schopnost vidět v druhém
především to pozitivní, abychom ho mohli přijmout
a ocenit jako Boží dar: “dar pro mě”, kromě bratra,
který ho přímo dostal. Spiritualita společenství
je také umění “vytvořit prostor” bratru tím,
že poneseme břemena jeden druhého (srov. Gal 6,2) a budeme
čelit sobeckému pokušení, které na nás
neustále útočí a vyvolává
soupeření, kariérismus, nedůvěru a
žár-livost. Nedělejme si iluze: bez této
duchovní snahy by vnější nástroje
společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými
strukturami, spíše maskami, které společenství
jen předstírají, než že by byly cestou k jeho
vyjádření a růstu.
|