|
48. A
co říci o naléhavosti rozvoje společenství v
delikátní oblasti ekumenismu? Smutné
dědictví minulosti nás bohužel provází i
na prahu nového tisíciletí. Jubilejní oslavy
přinesly několik opravdu prorockých a dojemných
signálů, ale před námi zůstává
ještě daleká cesta.
Tím, že Velké jubileum
zaměřilo náš pohled na Krista, nám ve
skutečnosti umožnilo, abychom si živěji uvědomili
církev jako tajemství jednoty. “Věřím v jednu
církev”: to, co vyjadřujeme ve vyznání víry, má
svůj základ v Kristu, v němž církev není
rozdělena (srov. 1 Kor 1,11–
–13). Církev, jakožto Kristovo tělo, jehož jednotu
vytváří dar Ducha svatého, je
nerozdělitelná. K rozdělení dochází v
běhu dějin, ve vztazích mezi dětmi církve
jakožto důsledek lidské křehkosti při
přijímání daru, který neustále
přichází od Krista-Hlavy do jeho mystického
těla. Ježíšova modlitba ve večeřadle – “Jako
ty, Otče, ve mně, a já v tobě, tak i oni ať jsou v
nás” (Jan 17,21) – je zjevením a prosbou současně.
Zjevuje nám jednotu Krista s Otcem jako zdroj jednoty církve a
neustálé obdarování, které v něm bude
církev tajemně přijímat až do konce času.
Tato jednota, která se přes lidskou omezenost konkrétně
uskutečňuje v katolické církvi, působí
též různou měrou v mnoha prvcích
posvěcení a pravdy, které se nacházejí
uvnitř jiných církví a církevních
společenství a jakožto vlastní dary Kristovy
církve je bez přestání vedou k plné
jednotě. 34
Kristova modlitba nám
připomíná, že tento dar je třeba stále
lépe přijímat a rozvíjet. Prosba “ut unum sint”
je zároveň příkazem, který zavazuje, silou,
která povzbuzuje, zdravou výtkou pro naši lenost a pro
příliš uzavřené srdce. Důvěra v
dosažení plné a viditelné jednoty všech
křesťanů i v časných dějinách
nespočívá v našich schopnostech, nýbrž
v Kristově modlitbě.
V perspektivě obnovené pojubilejní
pouti se dívám s velkou nadějí na východní
církve a vyjadřuji přání, aby se plně
obnovila ona výměna darů, která obohatila církev
v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy
církev dýchala “oběma plícemi”, nechť
povzbudí východní i západní
křesťany, aby v jednotě víry a s
respektováním oprávněných rozdílů
společně kráčeli a vzájemně si
pomáhali jako údy jediného Kristova těla.
S analogickým úsilím je třeba
rozvíjet ekumenický dialog s bratry a sestrami z anglikánské
církve a církevních společenství
zrozených z reformace. Teologická konfrontace
základních bodů křesťanské víry
a morálky, spolupráce v lásce a
především silný ekumenismus svatosti, to vše s
Boží pomocí jistě přinese v budoucnosti své
plody. Zatím s důvěrou pokračujme ve
společné cestě s touhou po dni, kdy všichni Kristovi
učedníci bez výjimky budou moci společně
zpívat mocným hlasem: “Hle, jak je dobré a jak
milé, když bratři bydlí pospolu”
(Ž 133[132],1).
|