|
49. Ze společenství uvnitř církve se Boží
láska svou povahou otevírá všeobecné
službě a vede nás k činným a
konkrétním projevům lásky ke každému
lidskému tvoru. Tento rozměr je zcela rozhodující
pro kvalitu života jednotlivých křesťanů i
celé církve a pro pastorační
plánování. V začínajícím
století a tisíciletí se teprve projeví – a
doufejme, že velmi účinně – k jaké velkorysosti se
dokáže vystupňovat křesťanská láska
k těm nejchudším. Pokud opravdu stavíme na
kontemplaci Krista, budeme ho moci rozeznat především ve
tvářích těch, s nimiž se on sám
ztotožnil: “Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl
jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na
cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli
jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem
ve vězení, a přišli jste ke mně” (Mt 25,35–36).
To není pouhá pozvánka ke skutkům lásky, ale
lekce kristologie, která osvětluje Kristovo tajemství. Podle
této stránky evangelia – o nic méně než podle
kritéria pravověrnosti – měří církev svou
věrnost jako Kristovy Snoubenky.
Nesmíme zajisté zapomenout, že ze
své lásky nesmíme nikoho vylučovat, protože
“svým vtělením se” Boží Syn “jistým
způsobem spojil s každým člověkem”.35 Z
jednoznačných slov evangelia víme, že v chudých
je Kristus přítomen zvláštním způsobem, a
proto se má církev zaměřit přednostně
právě na ně. Skrze tuto prioritu lze svědčit o
Boží lásce, prozřetelnosti a milosrdenství, a
tím rozsévat v dějinách lidstva semena
Božího království, která přinesl
sám Ježíš, když ve svém pozemském
putování vycházel vstříc všem, kdo za
ním přicházeli se všemi svými duchovními
i hmotnými potřebami.
|