52. To vše bude
samozřejmě nutné uskutečňovat specificky
křesťanským způsobem; budou to především
laici, kdo se zapojí do těchto úloh, jež
odpovídají jejich vlastnímu povolání, bez
toho že by podlehli pokušení zredukovat křesťanská
společenství na sociální úřady.
Zvláště vztah s místní správou bude
nutné vytvářet tak, abychom v souladu se sociálním
učením církve respektovali její autonomii
a kompetence.
Úsilí, které
zvláště ve 20. století vyvinul učitelský
úřad církve při zkoumání
sociální oblasti ve světle evangelia, je dobře
známé; výsledkem je stále
včasnější a ucelenější
přínos k řešení sociálních
otázek, z nichž se během doby stal závažný
problém celoplanetárního rozsahu.
Tento eticko-sociální rozměr je
nezbytnou dimenzí křesťanského svědectví.
Je třeba odmítnout pokušení čistě
intimistické a individu-alistické spirituality, protože
ji nelze sloučit s požadavky křesťanské
lásky, s logikou vtělení, ani s eschatologickým
směřováním křesťanství. Eschatologie
nás sice upozorňuje, že tento svět pomíjí,
což však neznamená, že jej nemáme budovat. V tomto
směru si uchovává plnou platnost učení koncilu:
“Křesťanské poselství neodvrací lidi od
budování světa, ani je nevybízí k
zanedbávání blaha bližních, ale
spíše je k tomu zavazuje ještě
přísněji”.36
|