56.   Tento dialog však nesmí být založen na náboženské lhostejnosti a povinností nás křesťanů je, abychom ho rozvíjeli a vydávali svědectví plné naděje, která je v nás (srov. 1 Pt 3,15). Nesmíme se bát, že by se radostná zvěst o daru mohla stát urážkou identity ostatních. Tato zvěst patří všem, lze ji předkládat s tou nejvyšší úctou ke svobodě každého člověka: dar zjevení Boha Lásky, který “tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna” (Jan 3,16). Jak nedávno potvrdila deklarace Dominus Iesus, nemůže být tento obsah předmětem disputací, jako by se jednalo o naše pouhé domněnky; je pro nás naopak milostí, která nás naplňuje radostí, a zvěstí, kterou jsme povinni hlásat.

Církev se nesmí zříci misijní činnosti obrácené k národům. Prvořadým úkolem této misie ad gentes je i nadále zvěst, že pouze v Kristu, jenž je “Cesta, Pravda a Život” (Jan 14,6), najdou lidé spásu. Dialog mezi náboženstvími “nesmí jednoduše nahradit zvěst, ale je k této zvěsti zaměřen”.⁴⁰ Misijní povinnost nám na druhé straně nebrání, abychom k tomuto dialogu přistupovali s vnitřní dispozicí k naslou-chání. Víme přece, že sama církev nikdy nemůže zcela proniknout tajemství milosti, jež zahrnuje nekonečné bohatství projevů a souvislostí života člověka. Spoléhá na pomoc Utěšitele, Ducha pravdy (srov. Jan 14,17), který ji může uvést do “plné pravdy” (srov. Jan 16,13).

Tento princip je základem nejen nevyčerpatelného teologického zkoumání křesťanské pravdy, ale i křesťanského dialogu s filosofiemi, kulturami a náboženstvími. Duch svatý, který “vane, kam chce” (Jan 3,8), nám často dává poznat právě v obecné lidské zkušenosti, přes její četné protiklady, znamení své přítomnosti. Tato znamení pomáhají Kristovým učedníkům hlouběji pochopit zvěst, kterou nesou světu. II. vatikánský koncil vyčetl právě s touto pokornou a důvěryplnou otevřeností “znamení doby”. ⁴¹ Církev, i když účinně a s bdělostí rozlišuje “pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru”,⁴² uznává, že nejen dala, ale také “přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva”.⁴³ Tento postoj otevřenosti a zároveň pozorného rozlišování nám koncil nabízí také ve vztahu k jiným náboženstvím. Je na nás, abychom věrně následovali jeho učení a podněty.