3. Nejdražší bratři a sestry, naší povinností je především otevřít se budoucnosti, která nás čeká. V uplynulých měsících jsme se mnohokrát na nastávající tisíciletí podívali skrze prožívání Jubilea nejen jako obrazu minulosti, ale též jako proroctví budoucnosti. Přijatou milost je třeba zhodnotit tím, že ji odhodlaně učiníme předsevzetím a konkrétními postupy jednání. K tomuto úkolu bych chtěl vyzvat všechny místní církve. V každé z nich, shromážděné kolem svého biskupa, v naslou-chání Božímu slovu, v bratrském společenství a v “lámání chleba” (srov. Sk 2,42) “je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova”.¹ Je to především konkrétní život každé církve, kde tajemství jediného Božího lidu získává onu specifickou podobu, jež mu umožňuje přilnout k jednotlivým situacím a kulturám.

Toto zakořenění církve v čase a prostoru v sobě odráží samotný princip vtělení. Proto nastal čas, aby se každá místní církev zamyslela nad tím, co v tomto vzácném roce milosti, a vůbec během celého období od II. vatikánského koncilu do Velkého jubilea, řekl Duch svatý Božímu lidu. Ověří tak opravdovost svého úsilí a znovu získá nový elán pro svou duchovní a pastorační činnost. Právě k tomuto cíli chci jako nástupce svatého Petra přispět v závěru jubilejního roku svým listem, aby církev stále více zářila rozličností svých darů a jednotou svého putování.