|
4.
“Děkujeme ti, Pane, Bože vševládný” (Zj 11,17). V
Bule k vyhlášení Velkého jubilea jsem vyslovil svou
touhu, aby dvoutisící oslava tajemství vtělení
byla prožívána jako “neutuchající
chvalozpěv na Trojici” 2 a zároveň
jako cesta “smíření a jako znamení opravdové
naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev”. 3 Prožitek jubilejního roku se utvářel
právě podle těchto životních rozměrů a
dosáhl okamžiků tak intenzivních, že jsme se mohli
téměř vlastníma rukama dotknout milosrdné
přítomnosti Boha, od něhož pochází
“každý dobrý úděl, každý
dokonalý dar” (Jak 1,17).
Mám na mysli především rozměr
chvály. Odsud totiž vychází každá
opravdová odpověď víry na Boží
zjevení v Kristu. Křesťanství je milost,
překvapení od Boha, který se nespokojil s tím,
že stvořil svět a člověka, ale sestoupil ke
svému tvoru, a poté co mnohokrát a mnoha způsoby
mluvil “skrze proroky, v této poslední době promluvil k
nám skrze svého Syna” (Žid 1,1–2).
V této poslední době! Ano, díky jubileu jsme zakusili, že ani dva tisíce let
nedokázalo utlumit svěžest onoho “dnes”, jímž
andělé zvěstovali pastýřům onu divuplnou
událost Ježíšova narození v Betlémě:
“V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je
Kristus Pán” (Lk 2,11). Uplynuly dva tisíce let, avšak
zvěst, skrze kterou oznámil Ježíš v
Nazaretské synagóze ohromeným rodákům
své poslání, zůstává víc
než kdy jindy plná života. Ježíš na sebe
tehdy vztáhl Izaiášovo proroctví: “Dnes se naplnilo
toto Písmo, které jste právě slyšeli”
(Lk 4,21). Uplynuly dva tisíce let, ale útěchou
hříšníkům, kteří potřebují
milosrdenství – a kdo by je nepotřeboval? – je stále ono
spásonosné “dnes”, které na kříži
otevřelo brány Božího království
kajícímu lotrovi: “Amen, pravím ti: Dnes budeš se
mnou v ráji” (Lk 23,43).
|