|
10. Nemohu se samozřejmě detailně
zastavit u jednotlivých událostí jubilea.
Každá měla svůj charakter a zanechala své
poselství těm, kdo se jí přímo
účastnili, ale i všem, kdo se o ní dověděli
nebo ji sledovali ve sdělovacích prostředcích.
Nemůžu však nevzpomenout slavnostní atmosféru prvního
velikého setkání věnovaného dětem.
Začít s dětmi znamenalo v jistém smyslu respektovat
Ježíšovo napomenutí: “Nechte děti
přicházet ke mně” (Mk 10,14). Znamenalo to možná
ještě více zopakovat Ježíšovo gesto, kdy
“postavil doprostřed” dítě, na znamení postoje,
který je třeba zaujmout, chceme-li dojít do
Božího království (srov. Mt 18,2–4).
Právě jakoby ve stopách
dětí přišly prosit o jubilejní
milosrdenství nejrůznější skupiny
dospělých: staří, nemocní,
postižení; dělníci, zemědělci i sportovci;
umělci a univerzitní docenti; biskupové, kněží
i ti, kdo žijí zasvěceným životem;
politikové, novináři i vojáci, kteří
svým příchodem představili svou profesi jako
službu pro mír.
Velký ohlas mělo setkání
dělníků, které se uskutečnilo 1. května,
kdy se už tradičně oslavuje práce. Vyzýval jsem je
k tomu, aby prožívali duchovní rozměr své
práce, aby napodobovali sv. Josefa i samotného
Ježíše. Jejich jubileum bylo dále
příležitostí k tomu, abych s naléhavostí
vyzval k ozdravení ekonomických a sociálních
nerovností ve světě práce a k rozhodnému
nasměrování procesů ekonomické globalizace ke
službě solidarity a úcty, kterou si zaslouží
každý člověk.
Děti se svou spontánní radostí
se ještě jednou vrátily při jubileu rodin,
při němž byly představeny světu jako “jaro rodiny a
společnosti”. Toto jubilejní setkání bylo opravdu
výmluvné; přišlo velké množství
rodin z různých oblastí světa, aby s novým
nadšením přijaly světlo Kristovo, které dá
zazářit původnímu Božímu plánu s
rodinou (srov. Mk 10,6–8; Mt 19,4–6), a snažily se je
šířit v kultuře, která, jak se znepokojením
pozorujeme, stále více ztrácí samotný smysl
manželství a rodinného soužití.
Nejsilnějším setkáním pak
pro mě zůstane setkání s vězni v Regina Caeli.
Z jejich očích jsem vyčetl bolest, ale i pokání
a naději. Pro ně bylo jubileum zvláštním
způsobem “rokem milosrdenství”.
Velmi milé bylo pak v posledních dnech roku
setkání se světem divadla, které velmi
silně působí na lidskou duši. Lidem, kteří se
pohybují v této oblasti, jsem připomněl jejich velkou
zodpovědnost přinášet skrze radostnou zábavu pozitivní,
mravně bezúhonná poselství, schopná
vnášet důvěru v život a lásku k němu.
|