|
13. Jak bych
dále mohl opomenout své osobní Jubileum na
cestách Svatou zemí? Přál jsem si zahájit
tuto pouť v Chaldejském Uru, abych se téměř
viditelně vydal po stopách Abraháma, “našeho otce ve
víře” (srov. Řím 4,11–16). Musel jsem se však
spokojit pouze s duchovní podobou této etapy – s nádhernou
“bohoslužbou slova”, slavenou 23. února v aule Pavla VI. Ihned
poté začala skutečná pouť, jejíž
vytýčenou trasou byly dějiny spásy. Mohl jsem tak s
radostí stanout na hoře Sinaj, v atmosféře
obdržení Desatera a uzavření první smlouvy. V
pouti jsem pokračoval o měsíc později, kdy jsem
stanul na hoře Nebo, a následně se vydal na místa,
která svou přítomností posvětil sám
Vykupitel. Jen těžko mohu popsat své dojetí, když
jsem mohl uctít místa Kristova narození a života v
Betlémě a v Nazaretě, když jsem mohl slavit eucharistii
ve večeřadle – místě, kde byla ustanovena, když jsem
rozjímal o tajemství kříže na Golgotě, kde
on za nás položil svůj život. Na těchto tolik
zkoušených místech, na něž i nedávno
dolehlo násilí, jsem mohl zakusit výjimečné
přijetí nejen ze strany synů církve, ale
též od izraelského a palestinského
společenství. Intenzivní pocity jsem prožíval
také při modlitbě u Zdi nářků a při
návštěvě mauzolea Yad Vashem, zdrcujícího
památníku obětem nacistických koncentračních
táborů. Tato pouť byla okamžikem bratrství a
pokoje, které si chci uchovat jako jeden z
nejkrásnějších darů celého jubilea.
Když vzpomínám na atmosféru oněch dní,
nemohu nevyjádřit vroucí přání
urychleného a spravedlivého řešení dosud
otevřených problémů na oněch
posvátných místech, jež jsou drahá
současně židům, křesťanům i muslimům.
|