|
15. Tolik
alespoň v obrysech nejdůležitější
události jubilea; tento obraz v nás zanechává
spoustu vzpomínek. Pokud bychom chtěli vyjádřit
jádro velkého bohatství, jež nám
jubilejního rok přenechává, bez
váhání bych ho charakterizoval jako kontemplaci
Kristovy tváře: kontemplaci Krista v jeho historických
obrysech a v jeho tajemství, Krista přijatého v jeho
mnohotvárné přítomnosti v církvi a ve
světě, vyznávaného jako smysl dějin a světlo
na naší cestě.
Teď je třeba jít dále, odrazit od
břehu s důvěrou v Kristovo slovo: Duc in altum! “zajet na
hlubinu”. To, co jsme vykonali v tomto roce, nás nemůže
opravňovat k pocitu sebeuspokojení, a už vůbec ne
k nečin-nosti. Naopak: to, co jsme prožili, v nás
má vyvolat novou dynamiku a pobádat nás k tomu, abychom
prožité nadšení vtělily do
konkrétních iniciativ. Sám Ježíš
nás napomíná: “Žádný, kdo položil
ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není
způsobilý pro Boží království” (Lk 9,62).
Jde-li o Boží království, není čas
ohlížet se nazpět, a už vůbec ne oddávat se
lenosti. Čeká nás mnohé, a proto se musíme
pustit do účinného pastoračního programu v
období po jubileu.
Je velmi důležité, abychom tento
plán, s pomocí Boží, hluboce zakořenili v
kontemplaci a modlitbě. Naše doba je dobou neustálého
pohybu, který někdy přechází až ve shon s
rizikem že budeme “něco dělat, jen abychom něco
dělali”. Musíme odolat tomuto pokušení snahou nejprve
“být”, a teprve potom “dělat”. Připomeňme si v
této souvislosti Ježíšovu výtku adresovanou
Martě: “Děláš si starosti a znepokojuješ se pro
mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba” (Lk 10,41–
–42). Dříve než vám nabídnu několik
operativních linií k zamyšlení, rád bych se s
vámi podělil o několik podnětů k
rozjímání nad Kristovým tajemstvím, jež
je nezbytným základem jakékoliv naší pastorační
činnosti.
|