|
19.
“Když učedníci viděli Pána,
zaradovali se” (Jan 20,20). Tvář, kterou apoštolové
kontemplovali po vzkříšení, byla tatáž jako
tvář Ježíše, s nímž prožili
tři roky. On je nyní přesvědčuje o
překvapující pravdivosti svého nového
života a ukazuje jim “ruce a bok” (Jan 20,20). Uvěřit jistě
nebylo snadné. Emauzští učedníci
uvěřili až po namáhavém duchovním pochodu
(srov. Lk 24,13–35). Apoštol Tomáš uvěřil až
poté, co viděl zázrak (srov. Jan 20,24–29). Nakolik bylo
možné vidět jeho tělo a dotknout se ho, mohla pouze
víra plně proniknout tajemství této tváře.
To byla zkušenost, kterou apoštolové prožívali
už za Ježíšova pozemského života, kdykoliv
přemýšleli o jeho skutcích a slovech,
přičemž se v jejich mysli probouzelo mnoho otazníků.
K Ježíši totiž není možné dojít
jinak než cestou víry, jejíž základní
podobu nám evangelium představuje ve známé
události u Césareje Filipovy (srov. Mt 16,13–20).
Ježíš jako by poprvé hodnotil své
poslání a ptá se svých učedníků,
za koho jej pokládají “lidé”. Dostává tuto
odpověď: “Jedni za Jana Křtitele, druzí za
Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho
z proroků” (Mt 16,14). Je to jistě odpověď
vznešená, ale dosud vzdálená – a jak! – od pravdy.
Lidé už jasně vnímají náboženskou
výjimečnost tohoto mistra, který hovoří
úchvatně, nedokáží jej však zařadit
výše než Boží muže, kteří poznamenali
dějiny Izraele. Ve skutečnosti je Ježíš
někým zcela jiným! Právě tento poslední
krok poznání, jenž se dotýká samého
středu jeho osoby, očekává Ježíš od
“svých” učedníků: “A za koho mě
pokládáte vy?” (Mt 16,15). Pouze víra, kterou vyznal Petr
a s ním církev všech časů, jde až k
jádru samotných hlubin tajemství
a dotýká se jich: “Ty jsi Mesiáš, Syn
živého Boha!” (Mt 16,16).
|