23.   “Hospodine, hledám tvou tvář” (Ž 27[26],8). Tato starodávná žalmistova touha nemohla dojít lepšího a překvapivějšího vyslyšení než v kontemplaci Kristovy tváře. V něm nás Bůh skutečně požehnal a “ukázal nám svou jasnou tvář” (srov. Ž 67[66], 3). A protože je Kristus Bůh i člověk, zjevuje nám také autentickou lidskou tvář a “plně odhaluje člověka jemu samému”. ¹¹

Ježíš je “nový člověk” (Ef 4,24; srov. Kol 3,10), který volá k účasti na svém božském životě vykoupené lidstvo. Antropologie založená na tajemství vtělení překonává své hranice a vnitřní rozpory a směřuje k samotnému Bohu, přímo k cíli, jímž je “zbožštění” skrze včlenění vykoupeného člověka v Krista, přijetí do vnitřního života Nejsvětější Trojice. Na tomto soteriologickém rozměru vtělení silně trvali církevní otcové: Pouze díky tomu, že se Boží Syn stal vpravdě člověkem, se člověk může v něm a skrze něho skutečně stát synem Božím. ¹²