|
24. Tato božsko-lidská identita
vystupuje silně do popředí z evangelií, která
nám předkládají řadu podnětů, jež
nás mohou dovést až k “hranici” tajemství Kristova
sebeuvědomění. Církev nepochybuje o tom, že
shůry inspirovaní evangelisté správně zachytili
ve slovech, která Ježíš pronesl, pravdu o jeho
osobě a sebeuvědomění. Nechce nám právě
toto sdělit Lukáš, když předkládá
první Ježíšova slova, která jako sotva
dvaná-ctiletý pronesl v Jeruzalémském
chrámě? Vždyť už tam se projevuje jako ten, kdo si
plně uvědomuje svůj jedinečný vztah s Bohem – vztah
“syna”. Když ho jeho Matka upozorňuje, s jakou úzkostí
ho s Josefem hledali, odpovídá Ježíš bez
váhání: “Proč jste mě hledali?
Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je
mého Otce?” (Lk 2,49). Neudivuje nás tedy, že v
dospělosti jeho slova naprosto rozhodně vyjadřují hloubku
jeho tajemství, jak to dostatečně zdůrazňují
synoptická evangelia (srov. Mt 11,27; Lk 10,22), a ještě ve
větší míře Janovo evangelium.
Ježíš nemá žádné pochybnosti ve
vědomí o sobě samém: “Otec je ve mně a já v
Otci” (Jan 10,38).
Jakkoliv je oprávněné tvrzení,
že Ježíš díky své lidské
přirozenosti rostl “moudrostí, věkem i oblibou u Boha i u
lidí” (Lk 2,49) a podobně se rozvíjelo i lidské
vědomí o jeho tajemství, až k plnému vyjádření
oslaveného lidství, je také nepochybné, že
už během své historické existence si
Ježíš uvědomoval, že je Synem Božím. Jan
to silně podtrhuje a tvrdí, že právě proto byl
Ježíš odmítnut a odsouzen: snažili se ho
zabít “nejen, že rušil sobotu, ale také, že
nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu
naroveň” (Jan 5,18). V Getse-manech a na Golgotě je
Ježíšovo lidské vědomí podrobeno té
nejtvrdší zkoušce. Avšak ani drama utrpení a smrti
nedokáže narušit jeho jasné vědomí, že
je Synem nebeského Otce.
|