|
25. Kontemplace
Kristovy tváře nás tak přivádí k nejparadoxnějšímu
aspektu jeho tajemství, který se objevuje v hodině
poslední, v hodině kříže. Je to tajemství
uvnitř tajemství, před kterým se člověk
může pouze sklonit k adoraci.
Pře našima očima probíhá v
celé své závažnosti událost Getsemanské
zahrady. Ježíš stísněný zkouškou,
jež ho očekává, je sám před Bohem,
vzývá ho svým obvyklým a něžným
důvěrným oslovením: “Abba, Otče”. Prosí ho,
aby od něj – je-li to možné – odňal kalich utrpení
(srov. Mk 14,36). Ale Otec jako by hlas svého Syna neslyšel.
Ježíš proto, aby vrátil člověku Otcovu
tvář, musel lidskou tvář nejen přijmout, ale
obtížit se dokonce “tváří” hříchu.
“S tím, který byl bez hříchu, jednal (Bůh)
kvůli nám jako s největším
hříšníkem (doslova jako s hříchem pozn.
překl.), abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha” (2
Kor 5,21).
Nikdy zcela nepronikneme hlubinu onoho tajemství.
Veškerá hořkost tohoto paradoxu stoupá z
bolestného, zdánlivě zoufalého
Ježíšova výkřiku na kříži: “Eloi,
Eloi, lema sabachthani?”, což znamená “Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15,24). Je
možné si snad představit větší utrpení
a bezútěšnější temnotu? Ve skutečnosti
ono úzkostí naplněné “proč”, kterým se
Ježíš obrací k Otci začátečními
slovy 22. žalmu, přestože uchovává
veškerou realitu nevýslovné bolesti, se osvětluje
smyslem celé modlitby, v níž žalmista v
působivé spleti citů spojuje utrpení s
důvěrou. Žalm pak dále pokračuje: “V tebe doufali
naši otcové, doufali a zachránils je […] Nevzdaluj se ode
mě, neboť jsem v tísni, buď blízko,
vždyť nemám pomocníka” (Ž 22[21],5.12).
|