|
28. Stejně
jako na Velký pátek a Bílou sobotu i dnes církev
kon-templuje tuto zkrvavenou tvář, ve které se skrývá
Boží život a která nabízí spásu
celému světu. Ale kontemplace Kristovy tváře se
nesmí zastavit u obrazu Ukřižovaného. On byl
vzkříšen! Pokud by tomu tak nebylo, bylo by marné
naše kázání a byla by prázdná vaše
víra (srov. 1 Kor 15,14). Vzkříšení bylo
Otcovou odpovědí na Ježíšovu poslušnost, jak
připomíná list Židům: “V době, kdy jako
člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým
voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který
měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu
(k Bohu). Ačkoliv to byl Syn (Boží), naučil se
svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své
dílo), stal se příčinou věčné
spásy pro všechny, kteří ho poslouchají”
(Žid 5,7–9).
Právě na vzkříšeného
Krista hledí církev. Hledí na něj, když se
vydává po Petrových stopách, který zaplakal
nad svým zapřením; pak se znovu vrátil na pravou
cestu a s pochopitelným rozechvěním vyznal Kristu svou
lásku: “Ty víš, že tě miluji” (Jan 21,15.17).
Hledí na Krista, když se přidává k Pavlovi,
který ho potkal na cestě u Damašku a byl jím ohromen:
“Pro mě život je Kristus a smrt ziskem” (Flp 1,21).
Církev znovu prožívá tyto
události po dvou tisících letech, jako by se
odehrály dnes. Coby nevěsta kontempluje v Kristově
tváři svůj poklad a svou radost. “Dulcis Iesu memoria,
dans vera cordis gaudia”: jak sladká je vzpomínka na
Ježíše, pramen opravdové radosti srdce! Posílena
touto zkušeností se církev dnes znovu vydává
na cestu, aby na počátku třetího
tisíciletí zvěstovala světu Krista: On je
“stejný včera i dnes i navěky” (Žid 13,8).
|