|
29. “Hle, já jsem s
vámi po všechny dny až do konce světa!” (Mt 28,20).
Tato jistota, nejdražší bratři a sestry,
doprovázela církev po dva tisíce let a slavením
jubilea byla nyní oživena v našich srdcích. Z ní
máme čerpat nový elán pro
křesťanský život, ona se má stát
dokonce tvůrčí silou na naší cestě.
Právě s vědomím, že
Vzkříšený je přítomen uprostřed
nás, si dnes pokládáme tutéž otázku,
kterou se v Jeruzalémě obrátili na Petra ti, kdo
slyšeli jeho první kázání
bezprostředně po seslání Ducha svatého: “Co
máme dělat?” (Sk 2,37).
Ptáme se s optimismem plným
důvěry, nepodceňujeme však problémy.
Nepodléháme samozřejmě naivní
představě, že by pro řešení velkých
problémů dnešní doby mohlo existovat nějaké
zaklínadlo. Ne, nezachrání nás nějaké
zaklínadlo, nýbrž Osoba a jistota, kterou
přináší: Já jsem s vámi!
Nejde tedy o vymýšlení
nějakého “nového programu”. Program už tu je;
stále týž, odvozený z evangelia a živé
tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého
máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli
žít trinitární život a s ním
přetvářet dějiny až do jejich dovršení
v nebeském Jeruzalémě. Tento program se
nemění se střídáním období
a kultur, přestože s nimi počítá a vede s
nimi opravdový a účinný dialog. Tento
odvěký program je naším programem pro třetí
tisíciletí.
Je však nutné, aby se tento program
proměnil v pastorační plány, uzpůsobené
situaci jednotlivých společenství. Jubileum nám
dalo výjimečnou příležitost, aby celá
církev po několik let kráčela stejnou cestou
systematické katecheze s trinitárním obsahem,
doprovázenou specifickým pastoračním
úsilím vedoucím k plodnému prožití
jubilea. Děkuji za to, že velké množství
věřících ze srdce přijalo tento návrh,
který jsem předložil v apoštolském listu Tertio
millennio adveniente. Nyní se před námi už
nerýsuje žádný bezprostřední cíl,
nýbrž mnohem větší a
náročnější obzor řádné pastorace.
V rámci všeobecných a nutných směrnic je
nezbytné, aby se jediný program evangelia dále
vtěloval, jako je tomu odedávna, v dějinách
každého církevního společenství.
Právě v místních církvích je
možné vytvářet konkrétní
programové kroky – cíle a metody práce, formace a
hodnocení pracovníků, hledání vhodných
prostředků – které umožní, aby Kristova zvěst
pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a
svědectvím o hodnotách evangelia silně
ovlivňovala společnost a kulturu.
Vyzývám proto naléhavě
pastýře místních církví, aby s
pomocí nejrůznějších složek
Božího lidu s důvěrou načrtly etapy budoucí
cesty, uvedli do souladu plány svých diecézí se
sousedními diecézními společenstvími i se
společenstvími všeobecné církve.
Výsledný soulad bude jistě
usnadněn díky kolegiálnímu způsobu práce.
Tuto dnes již obvyklou metodu uplatňují biskupové
při práci biskupských konferencí a synodů.
Což právě toto nebylo smyslem kontinentálních
shromáždění biskupské synody, které na
počátku přípravy jubilea pracovaly na základních
bodech současného hlásání evangelia v
různých situacích a kulturních oblastech? Toto
bohatství podnětů nesmí upadnout v zapomenutí,
ale musí být uvedeno do konkrétní praxe.
Čeká nás tedy radostné
dílo obnovy pastorační činnosti. Týká se
nás všech. Rád bych přesto k všeobecnému
povzbuzení a pro lepší orientaci poukázal na některé
pastorační priority, které v rámci Velkého
jubilea vystoupily do popředí s mimořádnou
naléhavostí.
|