|
30. Na
prvním místě bez váhání
předkládám perspektivu, kterou by se měla ubírat
veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost.
Nebyla právě svatost nejdůležitějším
smyslem jubilejních odpustků – zvláštní milosti,
kterou Kristus nabízí, aby se očistil a hluboce obnovil
život všech pokřtěných?
Doufám, že mnozí z těch, kdo se
zúčastnili jubilea, se mohli radovat z této milosti, s
plným vědomím její náročnosti.
Nyní po skončení jubilea pokračuje obvyklý
život, ale poukazovat na svatost zůstává víc
než kdy jindy pastoračně nezbytné.
Musíme proto objevit pátou kapitolu
Věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, v
celé její programové hodnotě. Je věnována
“všeo-becnému povolání k svatosti”. Otcové
koncilu kladli na tuto tématiku silný důraz ne proto, aby
duchovně obohatili eklesiologii, nýbrž aby
vyjádřili její vnitřní a
určující dynamiku. Znovuobjevení církve jako
“tajemství” nebo lidu “sjednoceného působením jednoty
Otce i Syna i Ducha svatého”15 v sobě nezbytně
obnáší také znovuobjevení její
“svatosti”, chápané v podstatě jako
příslušnost k tomu, který je Svatý,
“třikrát Svatý” (srov. Iz 6,3). Vyznávat, že je
církev svatá, znamená rozpoznat její
tvář Kristovy snoubenky, za kterou se Kristus vydal,
právě proto, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25–26). Tento dar
takzvané objektivní svatosti se nabízí
každému pokřtěnému.
Dar se ale zase proměňuje v úkol,
jímž se má řídit celý život
křesťana: “Neboť to je vůle Boží: vaše
posvěcení!” (1 Sol 4,3). Toto úsilí se nevztahuje
pouze na některé křesťany: “Všichni
křesťané jakéhokoliv stavu a zařazení jsou
povoláni k plnému křesťanskému životu a k
dokonalé lásce”.16
|