33.   Není snad jedním ze “znamení času” fakt, že v dnešním světě najdeme vedle mohutných procesů sekularizace také rozšířenou touhu po duchovním životě, jež se z větší části ukazuje právě v nové potřebě modlitby? Také ostatní náboženství, dnes tak široce zastoupena i v původně křesťanských zemích, nabízejí své odpovědi na tuto potřebu člověka, mnohdy zištným způsobem. My, kdo jsme dostali milost víry v Krista, Spasitele světa, jenž nám zjevuje Otce, máme povinnost ukázat, do jaké hloubky může člověka přivést vztah k němu.

Velká mystická tradice západní i východní církve k tomu má opravdu mnoho co říct. Ukazuje nám, že modlitba coby skutečný dialog lásky může člověku dovolit, aby se stal vlastnictvím milovaného Božího Syna, vnímal dotyk Ducha svatého a v synovské důvěře spočinul na Otcově srdci. Tehdy lze živě zakusit Kristův příslib: “Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat” (Jan 14,21). Tato cesta je zcela podepřena Boží milosti, zároveň však vyžaduje silné duchovní nasazení a zná i bolestná očišťování (“temná noc”), vede ale v nejrůznějších možných podobách   k nevyslovitelné radosti, kterou mystikové prožívali jako “snoubenecké sjednocení”. Z celé škály svědectví plných světla nemůžeme nevzpo-menout učení svatého Jana od Kříže a sv. Terezie z Avily.

Ano, nejdražší bratři a sestry, naše křesťanská společenství se musí stát autentickými “školami” modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové “zamilovanosti”. Je to intenzivní modlitba, která však člověku nebrání v plném nasazení ve světě: otevírá srdce Boží lásce, otevírá je také lásce bratrské a uschopňuje ke spoluvytváření dějin podle Božího záměru. ¹⁸