34.
Je jisté, že k modlitbě jsou v první řadě
zváni ti věřící, kteří byli
obdarováni povoláním k životu ve
zvláštním zasvěcení; to je samo o sobě
činí připravenější ke kontemplativní
zkušenosti, a je proto důležité, aby ji velkoryse
rozvíjeli. Bylo by však mylné domnívat se, že
obyčejní křesťané se mohou spokojit s
povrchní modlitbou, která nemůže naplnit jejich
život. Zvláště tváří v tvář
četným zkouškám, kterým vystavuje
dnešní svět jejich víru, by se stávali nejen
křesťany vlažnými, ale “riskujícími”.
Riskovali by, že se jejich víra postupně oslabí, a
nakonec by se možná nechali okouzlit nějakou
“náhražkou” alternativních náboženských směrů
nebo přímo nejroztodivnějšími formami pověry.
Proto se výchova k modlitbě
musí stát základním pilířem
jakéhokoliv pastoračního programu. Já sám jsem
se rozhodl, že své středeční katecheze
zaměřím na úvahu nad žalmy,
počínaje žalmy ranních chval Denní modlitby
církve, s jejichž pomocí máme posvětit
každý nový den a zaměřit ho k Bohu. Jak by
prospělo, kdyby se nejen v řeholních
společenstvích, nýbrž i ve farnostech více dbalo
na to, aby bylo jejich klima prostoupeno modlitbou. Bylo by třeba
zúročit – s nezbytným rozlišením – lidové
projevy modlitby, a především vychovávat
k modlitbě liturgické. Den věnovaný
křesťanskému společenství, v němž
se sbíhají různorodé pastorační a
evangelizační činnosti se slavením eucharistie a
například i s modlitbou ranních chval a nešpor, je
mnohem “uskutečnitelnější”, než si obvykle
myslíme. Dokazuje to zkušenost mnoha aktivních
křesťanských skupin, v nichž jsou často silně
zastoupeni laici.
|