Nedělní mše svatá

35.   Největší úsilí je tedy nutno vkládat v liturgii, “vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla”.¹⁹ Ve 20. století, a obzvláště po koncilu, společenství křesťanů velmi vyrostlo v tom, jak slaví svátosti a v prvé řadě eucharistii. Je třeba klást na tento rozměr i nadále velký důraz, zvláště na nedělní mši svatou a na to, abychom celou neděli vnímali jako zvláštní den víry, den vzkříšeného Pána a den seslání Ducha svatého – jako opravdové každotýdenní Velikonoce. ²⁰ Už dva tisíce let je křesťanské vnímání času poznamenáno památkou onoho “prvního dne po sobotě” (Mk 16,2.9; Lk 24,1; Jan 20,1), kdy vzkříšený Kristus přinesl apoštolům dar pokoje a Ducha svatého (srov. Jan 20,19–23). Pravda o Kristově vzkříšení je základním pilířem křesťanské víry (srov. 1 Kor 15,14), událost stojící ve středu tajemství času, předzvěst posledního dne, kdy Kristus znovu přijde ve slávě. Nevíme, co nám chystá toto nové tisíciletí, máme však jistotu, že pevně zůstane v rukou Krista, “Krále králů a Pána pánů” (Zj 19,16); právě oslavou Velikonoc, a to nejen jednou za rok, ale každou neděli, bude církev každé budoucí generaci ukazovat “to, co tvoří základ dějin, tajemství, k němuž se vztahuje počátek i konečný úděl celého lidstva”.²¹