Spolubratřím v biskupské službě, kněžím a jáhnům, řeholníkům a řehol-nicím, všem věřícím laikům.

Na počátku nového tisíciletí, při zakončení Velkého jubilea, v němž jsme slavili dva tisíce let od Ježíšova narození a v němž pro církev začíná nová etapa, znějí v našem srdci Ježíšova slova, kterými poté, co ze Šimonovy loďky hovořil k zástupům, vyzval apoštola k rybolovu: “Duc in altum” (Zajeď na hlubinu) (Lk 5,4). Petr a první společníci uvěřili Ježíšovu slovu a spustili sítě. “Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb” (Lk 5,6).

Duc in altum! Toto slovo dnes zaznívá pro nás a vyzývá nás k tomu, abychom si s vděčností připomínali minulost, odhodlaně žili přítomnost a s důvěrou se otevřeli budoucnosti: “Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky!” (Žid 13,8).

Církev prožívala v tomto roce velikou radost; věnovala se kontem-placi tváře svého Ženicha a Pána. Víc než kdy jindy se stala putujícím lidem, vedeným “velikým pastýřem ovcí” (Žid 13,20). S mimořádným dynamismem, který přitáhl mnohé, procházel Boží lid zde v Římě, stejně jako v Jeruzalémě a v jednotlivých místních církvích, “Svatou branou”, jíž je sám Kristus. K němu, který je cíl dějin a jediný Spasitel světa, volala církev i Duch: “Marana tha – Přijď, Pane Ježíši” (srov. Zj 22,17.20; 1 Kor 16,22).

Není možné vyčíslit všechny milosti, jež se v průběhu roku dotkly lidských srdcí. Na církev se však bezpochyby rozlila “řeka vody živé”, která neustále prýští “zpod trůnu Božího a Beránkova” (srov. Zj 22,1). Je to voda Ducha svatého, jež hasí žízeň a obnovuje (srov. Jan 4,14). Je to Otcova milosrdná láska, která se nám v Kristu znovu zjevila a darovala. Na závěr tohoto roku můžeme v novém jásotu zopakovat prastará slova vděčnosti: “Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky” (Ž 118[117],1).