Primát milosti

38.   Nasadit se s větší důvěrou při plánování, které nás čeká, pro takové pastorační úsilí, jež by věnovalo dostatečný prostor osobní i společné modlitbě, znamená respektovat podstatný princip křesťanského vidění života: primát milosti. Odnepaměti se duchovní život a samotná pastorační činnost potýkají s velkým pokušením: často si myslíme, že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat. Jistě, Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí, a proto nás zve, abychom do své služby pro Boží království vložili všechny své rozumové i praktické schopnosti. Ale běda když zapomeneme, že “bez Krista nemůžeme dělat nic” (srov. Jan 15,5).

K této pravdě nás skutečně vede modlitba. V ní si neustále uvědomujeme, že všechno závisí na Kristu, na vztahu k němu, na vnitřním životě a na svatosti. Nesmíme se divit, že kdykoliv se tento princip nerespektuje, nemají pastorační projekty úspěch a zanechávají v srdci člověka pouze pocit neuspokojení. V takové situaci prožíváme to, co prožili učedníci v úryvku evangelia o zázračném rybolovu: “Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili” (Lk 5,5). To je okamžik víry, modlitby a rozhovoru s Bohem, abychom otevřeli srdce vlně milostí a dovolili, aby se na nás plně projevila moc Kristova slova: Duc in altum! Při tehdejším rybolovu vyslovil víru právě Petr: “Na tvé slovo spustím sítě” (Lk 5,5). Dovolte nástupci svatého Petra, aby vyzval na začátku tohoto tisíciletí celou církev k tomuto úkonu víry, jehož vyjádřením je obnovená snaha o modlitbu.