Ekumenické úsilí

48.   A co říci o naléhavosti rozvoje společenství v delikátní oblasti ekumenismu? Smutné dědictví minulosti nás bohužel provází i na prahu nového tisíciletí. Jubilejní oslavy přinesly několik opravdu prorockých a dojemných signálů, ale před námi zůstává ještě daleká cesta.

Tím, že Velké jubileum zaměřilo náš pohled na Krista, nám ve skutečnosti umožnilo, abychom si živěji uvědomili církev jako tajemství jednoty. “Věřím v jednu církev”: to, co vyjadřujeme ve vyznání víry, má svůj základ v Kristu, v němž církev není rozdělena (srov. 1 Kor 1,11–
–13). Církev, jakožto Kristovo tělo, jehož jednotu vytváří dar Ducha svatého, je nerozdělitelná. K rozdělení dochází v běhu dějin, ve vztazích mezi dětmi církve jakožto důsledek lidské křehkosti při přijímání daru, který neustále přichází od Krista-Hlavy do jeho mystického těla. Ježíšova modlitba ve večeřadle – “Jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás” (Jan 17,21) – je zjevením a prosbou současně. Zjevuje nám jednotu Krista s Otcem jako zdroj jednoty církve a neustálé obdarování, které v něm bude církev tajemně přijímat až do konce času. Tato jednota, která se přes lidskou omezenost konkrétně uskutečňuje v katolické církvi, působí též různou měrou v mnoha prvcích posvěcení a pravdy, které se nacházejí uvnitř jiných církví a církevních společenství a jakožto vlastní dary Kristovy církve je bez přestání vedou k plné jednotě. ³⁴

Kristova modlitba nám připomíná, že tento dar je třeba stále lépe přijímat a rozvíjet. Prosba “ut unum sint” je zároveň příkazem, který zavazuje, silou, která povzbuzuje, zdravou výtkou pro naši lenost a pro příliš uzavřené srdce. Důvěra v dosažení plné a viditelné jednoty všech křesťanů i v časných dějinách nespočívá v našich schopnostech, nýbrž v Kristově modlitbě.

V perspektivě obnovené pojubilejní pouti se dívám s velkou nadějí na východní církve a vyjadřuji přání, aby se plně obnovila ona výměna darů, která obohatila církev v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy církev dýchala “oběma plícemi”, nechť povzbudí východní i západní křesťany, aby v jednotě víry a s respektováním oprávněných rozdílů společně kráčeli a vzájemně si pomáhali jako údy jediného Kristova těla.

S analogickým úsilím je třeba rozvíjet ekumenický dialog s bratry a sestrami z anglikánské církve a církevních společenství zrozených z reformace. Teologická konfrontace základních bodů křesťanské víry a morálky, spolupráce v lásce a především silný ekumenismus svatosti, to vše s Boží pomocí jistě přinese v budoucnosti své plody. Zatím s důvěrou pokračujme ve společné cestě s touhou po dni, kdy všichni Kristovi učedníci bez výjimky budou moci společně zpívat mocným hlasem: “Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu” (Ž 133[132],1).