52.   To vše bude samozřejmě nutné uskutečňovat specificky křesťanským způsobem; budou to především laici, kdo se zapojí do těchto úloh, jež odpovídají jejich vlastnímu povolání, bez toho že by podlehli pokušení zredukovat křesťanská společenství na sociální úřady. Zvláště vztah s místní správou bude nutné vytvářet tak, abychom v souladu se sociálním učením církve respektovali její autonomii a kompetence.

Úsilí, které zvláště ve 20. století vyvinul učitelský úřad církve při zkoumání sociální oblasti ve světle evangelia, je dobře známé; výsledkem je stále včasnější a ucelenější přínos k řešení sociálních otázek, z nichž se během doby stal závažný problém celoplanetárního rozsahu.

Tento eticko-sociální rozměr je nezbytnou dimenzí křesťanského svědectví. Je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individu-alistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení, ani s eschatologickým směřováním křesťanství. Eschatologie nás sice upozorňuje, že tento svět pomíjí, což však neznamená, že jej nemáme budovat. V tomto směru si uchovává plnou platnost učení koncilu: “Křesťanské poselství neodvrací lidi od budování světa, ani je nevybízí k zanedbávání blaha bližních, ale spíše je k tomu zavazuje ještě přísněji”.³⁶