I. Setkání s Kristem – Dědictví Velkého jubilea

4.  “Děkujeme ti, Pane, Bože vševládný” (Zj 11,17). V Bule k vyhlášení Velkého jubilea jsem vyslovil svou touhu, aby dvoutisící oslava tajemství vtělení byla prožívána jako “neutuchající chvalozpěv na Trojici” ² a zároveň jako cesta “smíření a jako znamení opravdové naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev”. ³ Prožitek jubilejního roku se utvářel právě podle těchto životních rozměrů a dosáhl okamžiků tak intenzivních, že jsme se mohli téměř vlastníma rukama dotknout milosrdné přítomnosti Boha, od něhož pochází “každý dobrý úděl, každý dokonalý dar” (Jak 1,17).

Mám na mysli především rozměr chvály. Odsud totiž vychází každá opravdová odpověď víry na Boží zjevení v Kristu. Křesťanství je milost, překvapení od Boha, který se nespokojil s tím, že stvořil svět a člověka, ale sestoupil ke svému tvoru, a poté co mnohokrát a mnoha způsoby mluvil “skrze proroky, v této poslední době promluvil k nám skrze svého Syna” (Žid 1,1–2).

V této poslední době! Ano, díky jubileu jsme zakusili, že ani dva tisíce let nedokázalo utlumit svěžest onoho “dnes”, jímž andělé zvěstovali pastýřům onu divuplnou událost Ježíšova narození v Betlémě: “V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán” (Lk 2,11). Uplynuly dva tisíce let, avšak zvěst, skrze kterou oznámil Ježíš v Nazaretské synagóze ohromeným rodákům své poslání, zůstává víc než kdy jindy plná života. Ježíš na sebe tehdy vztáhl Izaiášovo proroctví: “Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli” (Lk 4,21). Uplynuly dva tisíce let, ale útěchou hříšníkům, kteří potřebují milosrdenství – a kdo by je nepotřeboval? – je stále ono spásonosné “dnes”, které na kříži otevřelo brány Božího království kajícímu lotrovi: “Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji” (Lk 23,43).