Putující církev

8.  Téměř jako by kráčeli ve stopách svatých, přicházeli sem do Říma k hrobům apoštolů nesčetní synové a dcery církve v touze vyznat svou víru, vyznat své hříchy a přijmout spásonosné milosrdenství. Můj pohled byl v tomto roce osloven nejen zástupy, které během různých liturgických oslav zaplňovaly Svatopetrské náměstí; nezřídka jsem se zahleděl na dlouhé řady poutníků, kteří trpělivě čekali, až budou moci vkročit svatou branou. Představoval jsem si životní dějiny každého z nich, protkané radostmi i bolestmi; dějiny, které se setkaly s Kristem a v rozhovoru s ním našly novou odvahu.

Když jsem pak pozoroval nepřetržitý proud různých skupin poutníků, objevil jsem v něm zřetelný obraz putující církve, která se podle slov sv. Augustina nachází “mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha”.⁵ Mohli jsme pozorovat pouze vnější část této ojedinělé události. Kdo z nás by však mohl vyčíslit zázraky Boží milosti v srdcích těchto lidí? Je třeba se v tiché adoraci oddat s pokornou důvěrou tajemnému Božímu působení a bez konce opěvovat jeho lásku: “Misericordias Domini in aeternum cantabo!”.