Různé kategorie poutníků

10.   Nemohu se samozřejmě detailně zastavit u jednotlivých událostí jubilea. Každá měla svůj charakter a zanechala své poselství těm, kdo se jí přímo účastnili, ale i všem, kdo se o ní dověděli nebo ji sledovali ve sdělovacích prostředcích. Nemůžu však nevzpomenout slavnostní atmosféru prvního velikého setkání věnovaného dětem. Začít s dětmi znamenalo v jistém smyslu respektovat Ježíšovo napomenutí: “Nechte děti přicházet ke mně” (Mk 10,14). Znamenalo to možná ještě více zopakovat Ježíšovo gesto, kdy “postavil doprostřed” dítě, na znamení postoje, který je třeba zaujmout, chceme-li dojít do Božího království (srov. Mt 18,2–4).

Právě jakoby ve stopách dětí přišly prosit o jubilejní milosrdenství nejrůznější skupiny dospělých: staří, nemocní, postižení; dělníci, zemědělci i sportovci; umělci a univerzitní docenti; biskupové, kněží i ti, kdo žijí zasvěceným životem; politikové, novináři i vojáci, kteří svým příchodem představili svou profesi jako službu pro mír.

Velký ohlas mělo setkání dělníků, které se uskutečnilo 1. května, kdy se už tradičně oslavuje práce. Vyzýval jsem je k tomu, aby prožívali duchovní rozměr své práce, aby napodobovali sv. Josefa i samotného Ježíše. Jejich jubileum bylo dále příležitostí k tomu, abych s naléhavostí vyzval k ozdravení ekonomických a sociálních nerovností ve světě práce a k rozhodnému nasměrování procesů ekonomické globalizace ke službě solidarity a úcty, kterou si zaslouží každý člověk.

Děti se svou spontánní radostí se ještě jednou vrátily při jubileu rodin, při němž byly představeny světu jako “jaro rodiny a společnosti”. Toto jubilejní setkání bylo opravdu výmluvné; přišlo velké množství rodin z různých oblastí světa, aby s novým nadšením přijaly světlo Kristovo, které dá zazářit původnímu Božímu plánu s rodinou (srov. Mk 10,6–8; Mt 19,4–6), a snažily se je šířit v kultuře, která, jak se znepokojením pozorujeme, stále více ztrácí samotný smysl manželství a rodinného soužití.

Nejsilnějším setkáním pak pro mě zůstane setkání s vězni v Regina Caeli. Z jejich očích jsem vyčetl bolest, ale i pokání a naději. Pro ně bylo jubileum zvláštním způsobem “rokem milosrdenství”.

Velmi milé bylo pak v posledních dnech roku setkání se světem divadla, které velmi silně působí na lidskou duši. Lidem, kteří se pohybují v této oblasti, jsem připomněl jejich velkou zodpovědnost přinášet skrze radostnou zábavu pozitivní, mravně bezúhonná poselství, schopná vnášet důvěru v život a lásku k němu.