Pouť do Svaté země

13.   Jak bych dále mohl opomenout své osobní Jubileum na cestách Svatou zemí? Přál jsem si zahájit tuto pouť v Chaldejském Uru, abych se téměř viditelně vydal po stopách Abraháma, “našeho otce ve víře” (srov. Řím 4,11–16). Musel jsem se však spokojit pouze s duchovní podobou této etapy – s nádhernou “bohoslužbou slova”, slavenou 23. února v aule Pavla VI. Ihned poté začala skutečná pouť, jejíž vytýčenou trasou byly dějiny spásy. Mohl jsem tak s radostí stanout na hoře Sinaj, v atmosféře obdržení Desatera a uzavření první smlouvy. V pouti jsem pokračoval o měsíc později, kdy jsem stanul na hoře Nebo, a následně se vydal na místa, která svou přítomností posvětil sám Vykupitel. Jen těžko mohu popsat své dojetí, když jsem mohl uctít místa Kristova narození a života v Betlémě a v Nazaretě, když jsem mohl slavit eucharistii ve večeřadle – místě, kde byla ustanovena, když jsem rozjímal o tajemství kříže na Golgotě, kde on za nás položil svůj život. Na těchto tolik zkoušených místech, na něž i nedávno dolehlo násilí, jsem mohl zakusit výjimečné přijetí nejen ze strany synů církve, ale též od izraelského a palestinského společenství. Intenzivní pocity jsem prožíval také při modlitbě u Zdi nářků a při návštěvě mauzolea Yad Vashem, zdrcujícího památníku obětem nacistických koncentračních táborů. Tato pouť byla okamžikem bratrství a pokoje, které si chci uchovat jako jeden z nejkrásnějších darů celého jubilea. Když vzpomínám na atmosféru oněch dní, nemohu nevyjádřit vroucí přání urychleného a spravedlivého řešení dosud otevřených problémů na oněch posvátných místech, jež jsou drahá současně židům, křesťanům i muslimům.