Cesta víry

19.   “Když učedníci viděli Pána, zaradovali se” (Jan 20,20). Tvář, kterou apoštolové kontemplovali po vzkříšení, byla tatáž jako tvář Ježíše, s nímž prožili tři roky. On je nyní přesvědčuje o překvapující pravdivosti svého nového života a ukazuje jim “ruce a bok” (Jan 20,20). Uvěřit jistě nebylo snadné. Emauzští učedníci uvěřili až po namáhavém duchovním pochodu (srov. Lk 24,13–35). Apoštol Tomáš uvěřil až poté, co viděl zázrak (srov. Jan 20,24–29). Nakolik bylo možné vidět jeho tělo a dotknout se ho, mohla pouze víra plně proniknout tajemství této tváře. To byla zkušenost, kterou apoštolové prožívali už za Ježíšova pozemského života, kdykoliv přemýšleli o jeho skutcích a slovech, přičemž se v jejich mysli probouzelo mnoho otazníků. K Ježíši totiž není možné dojít jinak než cestou víry, jejíž základní podobu nám evangelium představuje ve známé události u Césareje Filipovy (srov. Mt 16,13–20). Ježíš jako by poprvé hodnotil své poslání a ptá se svých učedníků, za koho jej pokládají “lidé”. Dostává tuto odpověď: “Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků” (Mt 16,14). Je to jistě odpověď vznešená, ale dosud vzdálená – a jak! – od pravdy. Lidé už jasně vnímají náboženskou výjimečnost tohoto mistra, který hovoří úchvatně, nedokáží jej však zařadit výše než Boží muže, kteří poznamenali dějiny Izraele. Ve skutečnosti je Ježíš někým zcela jiným! Právě tento poslední krok poznání, jenž se dotýká samého středu jeho osoby, očekává Ježíš od “svých” učedníků: “A za koho mě pokládáte vy?” (Mt 16,15). Pouze víra, kterou vyznal Petr a s ním církev všech časů, jde až k jádru samotných hlubin tajemství a dotýká se jich: “Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!” (Mt 16,16).