Synova tvář

24.   Tato božsko-lidská identita vystupuje silně do popředí z evangelií, která nám předkládají řadu podnětů, jež nás mohou dovést až k “hranici” tajemství Kristova sebeuvědomění. Církev nepochybuje o tom, že shůry inspirovaní evangelisté správně zachytili ve slovech, která Ježíš pronesl, pravdu o jeho osobě a sebeuvědomění. Nechce nám právě toto sdělit Lukáš, když předkládá první Ježíšova slova, která jako sotva dvaná-ctiletý pronesl v Jeruzalémském chrámě? Vždyť už tam se projevuje jako ten, kdo si plně uvědomuje svůj jedinečný vztah s Bohem – vztah “syna”. Když ho jeho Matka upozorňuje, s jakou úzkostí ho s Josefem hledali, odpovídá Ježíš bez váhání: “Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?” (Lk 2,49). Neudivuje nás tedy, že v dospělosti jeho slova naprosto rozhodně vyjadřují hloubku jeho tajemství, jak to dostatečně zdůrazňují synoptická evangelia (srov. Mt 11,27; Lk 10,22), a ještě ve větší míře Janovo evangelium. Ježíš nemá žádné pochybnosti ve vědomí o sobě samém: “Otec je ve mně a já v Otci” (Jan 10,38).

Jakkoliv je oprávněné tvrzení, že Ježíš díky své lidské přirozenosti rostl “moudrostí, věkem i oblibou u Boha i u lidí” (Lk 2,49) a podobně se rozvíjelo i lidské vědomí o jeho tajemství, až k plnému vyjádření oslaveného lidství, je také nepochybné, že už během své historické existence si Ježíš uvědomoval, že je Synem Božím. Jan to silně podtrhuje a tvrdí, že právě proto byl Ježíš odmítnut a odsouzen: snažili se ho zabít “nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň” (Jan 5,18). V Getse-manech a na Golgotě je Ježíšovo lidské vědomí podrobeno té nejtvrdší zkoušce. Avšak ani drama utrpení a smrti nedokáže narušit jeho jasné vědomí, že je Synem nebeského Otce.