Trpící tvář

25.   Kontemplace Kristovy tváře nás tak přivádí k nejparadoxnějšímu aspektu jeho tajemství, který se objevuje v hodině poslední, v hodině kříže. Je to tajemství uvnitř tajemství, před kterým se člověk může pouze sklonit k adoraci.

Pře našima očima probíhá v celé své závažnosti událost Getsemanské zahrady. Ježíš stísněný zkouškou, jež ho očekává, je sám před Bohem, vzývá ho svým obvyklým a něžným důvěrným oslovením: “Abba, Otče”. Prosí ho, aby od něj – je-li to možné – odňal kalich utrpení (srov. Mk 14,36). Ale Otec jako by hlas svého Syna neslyšel. Ježíš proto, aby vrátil člověku Otcovu tvář, musel lidskou tvář nejen přijmout, ale obtížit se dokonce “tváří” hříchu. “S tím, který byl bez hříchu, jednal (Bůh) kvůli nám jako s největším hříšníkem (doslova jako s hříchem pozn. překl.), abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha” (2 Kor 5,21).

Nikdy zcela nepronikneme hlubinu onoho tajemství. Veškerá hořkost tohoto paradoxu stoupá z bolestného, zdánlivě zoufalého Ježíšova výkřiku na kříži: “Eloi, Eloi, lema sabachthani?”, což znamená “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15,24). Je možné si snad představit větší utrpení a bezútěšnější temnotu? Ve skutečnosti ono úzkostí naplněné “proč”, kterým se Ježíš obrací k Otci začátečními slovy 22. žalmu, přestože uchovává veškerou realitu nevýslovné bolesti, se osvětluje smyslem celé modlitby, v níž žalmista v působivé spleti citů spojuje utrpení s důvěrou. Žalm pak dále pokračuje: “V tebe doufali naši otcové, doufali a zachránils je […] Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni, buď blízko, vždyť nemám pomocníka” (Ž 22[21],5.12).